Tisíc stupňů pod tebou,
zářícím běhounem zahaleny,
jasná cesta ke svobodě,
shlížíš do pekla,
černé jámy,
pasti tvého zoufalství,
záhubě tvé naděje,
konci tvých sil.
Chladný obsidián, mlčící svědek,
kamenné sloupy temně ční
do nebe ztraceného v záři hvězd,
vzlétáš k nim,
k perlám jasu,
kapkám tvých snů,
slzám tvé lásky,
rozpínáš křídla.
Jsi anděl ztracené víry,
poselství tvé čiré lásky
snáší se ke spoutané zemi
a slzy její duše zkrápí ti skráň.
Letíš na větru,
nezkrotném králi,
oři tvé vůle,
křídlech tvé síly.
Obsidiánová svatyně ztrácí se ve tmě zoufalství,
Matka svým dotekem chrání Zemi,
stříbrnobílé vlasy padají vodopádem,
sny ztrácí svůj tvar.
Necháš plout svou duši,
andělská křídla,
nebeské posly,
děti zapomenuté víry.