Návrat domů
Nightlund, 43SC
Jako posledních patnáct let, ani tohoto rána nemohl Dalcor dospat. Vzbudil se dlouho před východem slunce a jen tak ležel a pozoroval výzdobu místnosti, kterou ale za ty stovky dlouhých rán znal nazpaměť. Nově příchozí muž by byl nepochybně uchvácen množstvím starobylých zbraní a zbrojí, některé z nich pamatující dobu ještě před první Pohromou. Jenže Dalcora to už dávno nechávalo klidným. Vše co bylo v této jeho ložnici nashromáždily pánové na Černé skále za dvě generace. Dalcor se v polotmě usmál, při myšlence, co sem do této místnosti v budoucnu ještě dodá jeho syn a vnuk. Vždyť Dalcor, třetí tohoto jména už byl dobře znám mezi všemi, kteří se stále snažily konat dobro na tomto Bohy opuštěném světě. Před více desítkami let lidé ještě na bohy nadávaly a nevěřily v ně. Jenže to nebyly bohové v kterých byla chyba, ale v lidech, kteří se ve své píše a zpupnosti snažily změnit Rovnováhu a přivedli na sebe zkázu. Až Zlatoluna a další Hrdinové kopí vrátily na svět naději a víru. Jenže z Boží vůle se radovaly jen krátce. Otci všeho a ničeho se podařilo osvobodit ze svého dlouhého vězení a rozhodl se zničit hračky svých dětí. Všem třem stranám pantheonu pak nezbylo nic jiného než uzavřít s Chaosem smlouvu a všichni byly nuceni opustit Krynn. Nastal tak Věk smrtelníků, věk který asi bude i tím posledním pro lidstvo na Krynnu.
Když konečně vyšlo slunce, nezbylo pánovi z Černé skály nic jiného než vstát z postele. Sám se za pomoci klení nasoukal do hnědého hábitu s vyšitým znakem ve tvaru buvolí hlavy na zádech a prsou. Před tím se oholil a dokončil ranní očistu, přičemž se mu povedlo se neříznout, což s jeho stařeckým třasem bylo menším zázrakem. Další jeho kroky vedli do jídelny, kde mu kuchař již připravil snídani sestávající z několika kousků pečiva a sýra. Dalcor posnídal a vydal se zpět do svých komnat, aby před tím než mu začnou povinnosti zkontroloval svojí starou zbroj, jestli je dobře naolejovaná, na meči jestli není zub a zda další části zbroje a ošacení rytíře a šlechtice bylo v pořádku. Dalcor sice zbroj na sobě neměl už pět let, přesto ale stále zbroj kontroloval, co kdyby? I přes svůj vysoký věk (kdy mu bylo šedesát si starý šlechtic nepamatoval, nebo to alespoň tvrdil, že si to nepamatuje, ale vzhledem k tomu, že jinak měl mysl jasnou, mu nikdo nevěřil) se stále udržoval ve formě a přestože mu chyběla síla mnoho mladých rytířů by vyhodil ze sedla díky svým zkušenostem. Tak vysoký věk je u rytíře pravda zvláštní, ale rod Semanů byl vždy schopný a vždy byl v přízni bohů.
Dalcor se pomalu vyšplhal na cimbuří útočišťové věže. Slunce započalo svoji dráhu nad Krynnem a jeho paprsky pohladily tvář starého rytíře. Stařec se rozhlížel po nádherném okolí svého hradu. Ranní hlídka Solamnijských rytířů právě vyjížděla z brány, zdravená strážemi. Lidé kteří procházely mezi domy v podhradí spěchajíc za ranními povinnostmi rytířům uhýbali z cesty a zdravily je. Velící rytíř se ohlédl a zamával starému muži. Stejný ranní rituál se opakoval již desítky let. Sir Dalcor se poté vydal z věže do nitra hradu, kde rozdal několik příkazů majordomovi. Nyní ho čekala ranní vizita ve špitále, který nechal vystavět na příjezdové cestě k hradu, ale dostatečně daleko aby se nedalo vysoké kamenné budovy užít ke ztečení hradeb.
Ve špitálu už na paladina čekaly. Ranní vizita proběhla poměrně rychle, ve špitále nebylo v současné klidné době mnoho těžkých případů. Všechny problémy se rychle vyřešily a tak mohl sir Dalcor nadále pokračovat ve svém ranním kolečku. Prošel se v podhradí a prohodil pár slov s řemeslníky kteří pomalu připravovaly své dílny k provozu. Paladin se nyní volným krokem vracel zpět prudkým svahem do hradu, aby svůj ranní rituál dokončil motlitbou ve své soukromé kapli. Když prošel mohutným barbakánem pozoroval hemžení rytířů i ostatních obránců hradu kteří připravovali obranu hradu. Dalcor i jeho štáb věděli, že Solanthus padl a Sankce je v obležení vojsky Rytířů Neraky,které vede podivná klerik jakéhosi Jednoho boha, Mina. Starý rytíř si povzdech v představě další války, pak se zabalil do svého hábitů kněží Kiri-Jolitha a vešel do kaple.
Stejně jako každý jiný den i dnes okamžitě zapomněl na jakékoliv starosti. Jakoby do starého rytíře v kapli vstoupil mír, vznešenost a čistota, stejně jako pokora před vyšší mocí. A to Kiri-Jolith, stejně jako ostatní bohové Krynn před více jak čtyřiceti lety musely opustit. Stejně ale toto místo vyzařovalo svatost a vyšší moc. Paladin poklekl a počal se modlit. Po skončení motliteb ale zůstal v kleku a po dlouhé době přemýšlel nad historií, nad svou vírou, nad tím jaký byl člověk. Přemýšlel o lidech které znal, o přátelích, o rodině o světě jak se změnil.
Já sloužím! To je heslo pod jeho erbem, to je heslo jeho rodu. Osmihrotý kříž symbolizující rytířské ctnosti, s vepsaným runovým znakem jména a toto motto. Pod tímto heslem si vysloužil čest v mnoha bitvách a v mnoha úkolech. Hledal ztracené řádové meče, sloužil jako diplomat v Nordmaaru, bojoval s Portiem Kanan v Silvanestu. A nakonec osvobodil Nightlund od rudého draka, nad jehož slují a díky jeho pokladům nakonec vystavěl tuto mohutnou tvrz, která vzdorovala Rytířům Takhisis a pak společně s nimi i vojskům Otce Chaose. Po pohromě se pak už soustředil jen na pomoc chudobou a velkými draky zužovanou oblastí Nightlundu. Nasbíral řadu titulů, Solamnijský rytíř podle cti, ochránce Nightlundu. Při službě Krynnu pochoval bratra, ženu i spoustu přátel. A i ve vysokém věku osmdesáti let, věku vyjímečném pro rytíře stále slouží. Slouží svému rodu a své zemi. Slouží Kiri-Jolithovi. Paladin si vzpomněl jak se tehdy cítil velice osaměle a zklamaně, když Kijo odešel. Vydal se na učení k Zlatoluně, která ho naučila důvěře v sama sebe, a důvěru v čistotu svého srdce. Tak pokračoval ve službě i když byl od svého Pána oddělen. Stejně tak ale věděl že učení Kiri-Jolitha je tu s ním.
Starý rytíř stále klečel před oltářem. Teď už přemýšlel nad budoucností. Nad válkou která se blížila k němu. Nechtěl sloužit v další válce, nechtěl vidět přátele i obyčejné obyvatelstvo umírat. Viděl tolik smrti. Jaký je ten Jeden bůh, když přinesl zatím jenom smrt, jaký je když jeho armáda jsou živý i nemrtví. Rytíř slyšel o zázracích, slyšel o smrti Beryl, o smrti Mráčka a dnes dorazila zpráva že i Malys je konečně po smrti. Jenže také slyšel o smrti Zlatoluny, Laurany, o pádu Citadely světla, o zkáze Qualinestu i Sylvanestu. Je nový bůh dobrý, nebo chce jen zotročit obyvatelstvo a přenést ho pod svoji nadvládu, jako kdysi tolikrát Takhisis? Ó Kiri Jolithe, jak mi chybíš ubírají se myšlenky rytíře ke svému Mistru. V tvé vůli bych našel řešení. Starý rytíř se opět začal modlit. A ucítil něco co už dávno ne. Malou jiskřičku naděje a cizí přítomnosti. Přítomnost něčeho co znal.
Ve stejný okamžik vyjížděl z brány další oddíl rytířů ze Solamnije na své cestě do Nordmaaru a Neraky. Rytíři začaly zpívat hymnus k Paladinovi, hymnus o velkém rytíři Humovi:
Sularus Humah durvey!
Karamnes Humah durvey!
Solamnis na fai tarus!
Est pax um kudakraco o paru sac
Draco Humah co ni par fim Sa atmas
Solamnis vegri nogh Coni.
Velící rytíř, starší než jeho poručíci dohromady pozdravil jiného rytířem, který právě vjížděl do hradu a který mu pozdrav vrátil.. Tento rytíř byl mladý, nebo starý? Starý Mistr mečů si jeho tvář odněkud pamatoval, určitě už ho viděl! Ale kde? Asi místní posel. Velící rytíř potřásl hlavou a soustředil myšlenky na svůj úkol. Přijíždějící rytíř vjel do hradu jinak zcela nepovšimnut. Seskočil s lehkostí pro muže v plátové zbroji nezvyklou a vydal se ke kapli. Přitom si prohlížel hrad a jeho přísnou tvář osvítil krátký úsměv. Pořád zcela nepovšimnut prošel rytíř hradem a neomylně našel dveře vedoucí do kaple.
Když vstoupil rytíř do kaple, Dalcor stál, otočil se a když viděl kdo vešel padl na kolena a sklonil hlavu. Takže jeho motlitby se naplnily, On se vrátil! Kiri - Jolith ve své podobě mocného Rytíře meče pokynul Dalcorovi aby povstal. Pak ho objal a řekl starému rytíři několik slov: 'Sloužil jsi mi vždy dobře a rád vidím, že i během mé nepřítomnosti jsi stále věřil! Nyní je ale tvoje služba u konce, přijel jsem pro tebe abys se přidal k ostatním, kteří opustily Krynn, přidal se k Humovi, pánům z Ostromeče a dalším a nadále mi sloužil v jiných rovinách! Pojď se mnou sire Dalcore!' Stojící paladinovo tělo se zhroutilo na podlahu kaple, ale rytířova nesmrtelá duše, držíc si mladou podobu stála a svírala Kiri-Jolitha za zápěstí. Nehmotné tělo pokleklo a přijalo žádost svého pána.
Když o hodinu později našel tělo svého otce, mladý Dalcor II již cítil v kapli moc Svatého válečníka. Z tváře svého otce vymizely vrásky starostí, a jeho rty se usmívaly. V kapli zářily svíčky a Kiri-Jolitha z portrétu nad oltářem shlížel na nového pána na Černé skále s přísností, ale i s pýchou. A mladý hradní pán věděl že i on bude věrný heslu svého rodu, věrný odkazu svého otce a věrný ve víře. Když Dalcor II o pár minut odcházel z kaple zařídit vše potřebné k otcově pohřbu, poklekl před oltářem na kterém už leželo otcovo tělo v hnědém hábitu. Rozloučil se s otcem motlitbou a když pozvedl hlavu podíval se přímo do očí portrétu a pronesl: 'Teď sloužím já! '
Partneri
