Vysoko nad vrchy lesa,
nad buky a nad duby
šumných křídel plaskot klesá,
a svět je téměř naruby.
Nad sněhotichou mýtinou
modrý obsidián značí.
Nad zasněženou krajinou
dvě obří křídla dračí.
Syče se se sněhem,
na zemi snáší.
Vítám ho úsměvem,
vím jak jsou plaší.
Dva mechové křištály
a mé oči jehnědé
sdělí si z povzdálí,
co jazyk nesvede.
Krok za drakem,
ve sněhu
Křup za krokem,
co nejpomalej dovedu.
Na cestu zamrzlou
narudlý jazyk září
plameny k sobě zvou
bílého sněhu žháři.
Obláček páry mu
od nozder stoupá
Nemá-li drak rýmu
- otázka hloupá.
Hlavu svou mohutnou
k dlani mé sklání,
pod zmrzlou kutnou mou
poslední přání.
Však drak jen zavrněl,
ledovec rozlomený.
Já celý zkoprněl,
človíček bezejmenný.
Tlamou svou oddanou
ke mě se sklání,
rukou mu podanou
hladím mu skrání.
Hladím mu šupiny,
modře se lesknou,
pod dlaní šumí mi,
píseň svou tesknou.
Váhám jen okamžik,
poslední pohlazení
sobecky šouravé.
Můj pohled znovu mění
na dračí šik
stíny, ty toulavé.
Nad vrcholky stromů,
nad zasněženou krajinou.
Nemohu a nechci jíti domů,
když půjdu, zahynou.