Nepřítel
Manuel byl chrabrý a statečný bojovník. Nyní ale vyhlížel ze svého úkrytu a třásl se strachem. Na pláni před ním nic nebylo. Tedy nic kromě krve a vnitřností jeho přátel. Manuel se schoulil na zem a začal přemítat.
Jaké to byly krásné dny, kdy tuto zem ještě nesužoval Nepřítel. Měli dostatek jídla a pití. Děti z jejich vesnice se mohly klidně prohánět po okolí a dokonce i staří mnohdy podnikli nějaký ten výlet. Ale nyní, co se ta bestie objevila v jejich zemi, byla všude bída a na každém kroku číhala smrt. Jeho přátelé umírali, děti neměly nic k jídlu, staří raději ukončovali své životy, aby nezatěžovali své děti a Nepřítel se jim jen vysmíval.
Neměli dost odvahy, aby se s ním utkali v boji. Slyšeli mnoho pověstí, jak sám dokázal vyvraždit tři vesnice během jednoho večera. Jemu se nemohl nikdo postavit.
Tahle výprava, které se Manuel jako jeden z posledních mladých bojovníků klanu zúčastnil, měla zajistit potravu pro ves na celou zimu. A oni zklamali. Už viděl ty pohublé dětské tvářičky, jak nedokáží pochopit, proč jim maminka nemůže dát najíst. Už viděl, jak jeho starý děd ukončuje svůj život někde v ústranní. Už viděl, jak jednoho večera vtrhne Nepřítel do vesnice, aby dokončil dílo zkázy.
Vypravilo se jich na tu výpravu odsouzenou k záhubě pět mladíků. Postupovali pomalu ukryti ve stínu strmých skalních stěn, aby je Nepřítel nezahlédl. K zásobám jídla, o nichž věděli od svých starších, dorazili překvapivě bez jediného problému.
Vypadalo to jako nějaké obřadní místo, jídlo uspořádáno ve velké bílé prohlubni, z které byl cítit nezaměnitelný pach Nepřítele. Zdálo se to býti jeho oltářem, protože tam nalezli i několik údů svých mrtvých přátel z vesnice. Nebyl však čas zabývat se tímto místem. Nabrali jen spousty jídla.
Mělo jim to vystačit na dlouhou dobu. Se zvednutou náladou pak vyrazili na zpáteční cestu. Jak se zdálo, Nepřítel pravděpodobně spal. Štěstí jim přálo. Povídalo se, že ta bestie zamhouří oka jen na pár hodin denně a zbytek dne čeká na neopatrné oběti.
Manuel tehdy začínal věřit, že se výprava podaří. Bohužel, pak Gorsan uviděl tu věc. Ambrózii, jejich posvátné jídlo. Žlutě zářila a její opojná vůně nyní našla i Manuelův nos. Tato pochoutka byla v jejich kultuře téměř bohem a každý z vesnice by za ní dal život. Obzvláště pro děti to byl pamlsek.
A Gorsan byl velice mlád, věřil všem historkám o moci, kterou ambrózie propůjčuje. Nedbal zdravého rozumu a vrhl se k ní. Bylo pozdě, nikdo z družiny ho nestačil zarazit. Gorsan vběhl přímo do pasti. Starší říkali, že je vysazuje Nepřítel, aby takto pozabíjel hlupáky a ignoranty, kteří nedbají jejich varovných slov. Manuel však věděl své, pasti nacházel už dávno před tím než Nepřítel poprvé vkročil na jejich území. Nevěděl, kdo je připravuje. Stačilo mu vědět, že jsou smrtelně nebezpečné.
Bohužel, ne dnes. Gorsan to přežil, nerozdrtilo mu to páteř jako mnoha ostatním. Jen ho to skříplo. A k jejich neštěstí začal křičet bolestí. Už se mu nedalo nijak pomoci: Mohli udělat jen něco pro sebe, spasit se útěkem. Nepřítel se jistě brzy objeví.
Ferg a Gatan dokonce odhodili jídlo, aby stačili nabrat pořádnou rychlost. Neuběhli však ani čtvrt cesty k domovu a v dáli se objevil Nepřítel. Jeho zelené oči zářily a z hrdla se mu ozval řev. Mladíci se rozprchli se na všechny strany. Nepřítel byl ale rychlejší a chytil Gatana do obrovských čelistí. Ozval se zvuk praskajících kostí. Manuel utíkal, ohlédl se jen jednou.
Spatřil jak Dark, poslední z výpravy, odhodil také svůj náklad a postavil se Nepříteli na odpor. Praštil ho veškerou silou do nohy, ale Nepřítel se po něm jen ohnal drápy. Dark odlétl o kus dál s rozpáraným břichem. Ta bestie ho chytila za nohu a za jeho křiku ho odtahovala do svého doupěte. Manuel slyšel pověsti, že Nepřítel má ve svém doupěti potomky, které vykrmuje, aby z nich vyrostli stejní zabijáci jako on. Možná je to pravda.
A tak skončil tady, schován za malým pahorkem. Nevěděl, kde je Ferg, ale asi se také někde schová. Musel se dostat domů. Jídlo měl ještě u sebe, ale bude rád, když zachrání život. Přesto vzal několik kusů a pomalu se začal plížit směrem k domovu. S rychle bijícím srdcem urazil kus cesty. Zvedl se mu žaludek. Ani ne pár kroků od něho ležel Gatan. Jeho vyhaslé oči zíraly vzhůru. Mohl udělat jediné, zavřít mu víčka a nechat ho zde. Napospas Nepříteli a jeho dětem. Pomalu začal přebíhat do úkrytu za další skalisko, když se ozval výkřik.
Znehybněl uprostřed pohybu. Ferg, jeho poslední společník byl asi mrtev. Zachvátil ho děs a hrůza. Odhodil zbytky jídla a doběhl k nevelké skále, za kterou se chtěl ukrýt. Uvědomil si, jak je blízko domovu. Teď už jen stačilo přeběhnout malou pláň a byl v jejich jeskyni. Opatrně vystrčil zpoza skály hlavu. Kvapně jí vrátil zpět. Byl tam Nepřítel a v tlamě držel nebohého Ferga, z kterého se řinula krev. Doufal jen, že ho Nepřítel nezahlédl.
Dopad těla na zem ho přesvědčil o opaku. Dal se na bezhlavý útěk. Nebylo pro něj moc překvapením, když ho po chvíli nějaká síla zdvihla do vzduchu. Ocitl se tváří v tvář té bestii. Zelené oči mu nahlížely až do duše. Viděl v nich svojí smrt.
„Přestaň si hrát s tou myšičkou!“ křikl páneček na svého miláčka a hodil po něm bačkorou.
Partneri
