Padlá slza

Poviedka zverejnená 29.03.2004, autor: Dalcor (Dragonlance.Dalcor[zavinac]seznam.cz)

         Jílové byla malá osada která se rozkládala ne příliš daleko od hranic prastarého elfího hvozdu Cormanthoru. Vesnice se skládala z několika chalup, kovárny a starostova domu. Na zapadlé místo zde byl malý kostelík zasvěcený Helmovi, samozřejmostí byla hospoda v této oblasti nezbytná. Celý shluk domků byl obehnán dřevěnou palisádou. Na jihu pak byla brána se strážnicí a nevysokou hláskou, ze které měli muži na hlídce rozhled po blízkém okolí. K vesnici se počítal ještě hřbitov umístěný za palisádou, stejně jako dřevěná chatka, která byla ztracena snad míli v lese. Sláva Jílového je nyní již dávno pryč, ale v dobách, kdy padla slavná elfí říše přes něj putovalo mnoho dobrodruhů, kteří se vydali hledat poklady v ruinách Cormanthoru.
        Tehdy byl podzim, bahno připomínající hrnčířský jíl, podle kterého ostatně dostala osada své jméno, bylo stále máčeno hustým deštěm, který již několik dní skrápěl tuto část Torilu. Strážní ve věži, která jen o pár yardů převyšovala dřevenou palisádu, se choulili u roštů. Jejich oči neustále přejížděly hranici nedalekého lesa, ale pozornost spíše věnovali hluku, jenž vycházel z nejprostornější budově v osadě. Tato budova, která nebyla příliš vzdálená od místa jejich hlídky byla místem dobrého pití i jídla. Hospoda, ze které se zmiňovaný hluk linul byla nápaditě nazvaná Na bahnité cestě. Stejně jako každý poslední den v měsíci i dnes se v hospodě pořádala zábava, na které se sešlo skoro celé osazenstvo vesnice. K vesnické zábavě se přidala i čtveřice mladých dobrodruhů, která se vydala hledat štěstí v hlubinách Cormanthoru. Mladíci v sobě nezakryli městské typy a už na začátku zábavy měli trošku přihnuto. Dalšími nezvyklými hosty byla trojice postav zahalená to zelených plášťů, která se usadila v nejtemnějším koutě daleko od krbu. Jeden ze osadníků vyprávěl svým spolustolovníkům, že tato trojice dorazila do města dneska odpoledne a celou dobu sedí tam kde teď. I starý muž žijící na samotě v lese, který nevyhledával společnost svých sousedů se dnes přišel podívat na zábavu. Vždyť se blížila zima a nikdo nemohl tušit co přinesou dny příští.
        Tak jako pokaždé i dnes byl přítomen minstrel. Ten již přednesl jeden hrdinský epos a právě hrál žertovné písničky, při kterých se hosté výborně bavili. Pak přidal krátkou milostnou baladu. Na jejím konci se nakrátko odmlčel, upil trochu z vína, které měl před sebou a začal brnkat na loutnu. Sklonil hlavu a pozoroval prsty, které tančily po strunách a vydrnkávaly melodii jemnou jako ševelení listu ve večerní bríze. Každý čekal co bard zahraje. Melodie se stala důmyslnější, tiché tóny získaly na hloubce a melodie sílila. Přesto byla teskná a smutná. Taková která citlivé duši vžene slzy do očí a i praktická mysl se zamyslí nad pomíjivostí světa. Pak bard promluvil do ticha: 'Další píseň bude o smutku, který si někteří z nás nosí, bude o lásce a domově, který jsme ztratili. Bude o městu, jehož melodie se rozplynula. Bude o slze, která padla.' Pak začal zpívat. Nezpíval však v obecném jazyce, kterým mluvily lidé na Torilu. Zpíval v jiném jazyce. V jazyce, jehož tóny plně vystihovaly smutek písně, v jazyce, kterým mluví obyvatelé hustých lesů a bílých síní. Ten jazyk byl tak sepjatý s magií písně, jako jeho uživatelé jsou sepjati s jejich Novým domovem. Zpíval jazykem Tel´Quess, zpíval jazykem elfů. Píseň připomínala zpěv slavíka, byla však teskná. Jak si píseň nacházela cestu k srdcím posluchačů, každý z nich se cítil, jakoby přišel o něco cenného. Něco co mu bylo drahé. Něco co už nikdy nebude. A každý věděl, že již nic nebude jako dřív.

        

        
        Bílé
        stěny z mramoru
        v nichž láska své květy nosí
        listí zelené opadá
        a květy lásky sesychají.

        Když se válka tu zjevila
        láska vzala za své, v městě lásky
        zbyl už jenom pláč elfů sličných nad,
        roky ničení, stromů mučením.

        Slastné písně tu zněly,
        než plamen zkázy se rozhořel.
        Město písní padlo za oběť válkám.
        Nic už vůbec nikdy nespraví ten hřích.

        Myth Drannor padl jako slza,
        tekoucí bílou ulicí.
        Když Předivo padlo,
        armáda zhouby jej zničila.

        Bílé
        stěny z mramoru
        ty nikdo už neopraví.
        Myth Drannor zničen byl
        ale smutek přežívá v srdcích elfů v celých Říších.

        Když se válka tu zjevila
        padly slzy mnohé,
        nic však už nevrátí Město v mlhách.

        .
        Myth Drannor padl jako slza,
        tekoucí bílou ulicí.
        Když Předivo padlo,
        armáda zhouby jej zničila.

        Když píseň skončila, všichni se probouzely jako z dlouhého spánku, všichni pomrkávaly a snažily se zahnat smutek. Každý si uvědomoval ticho v místnosti a každý mohl slyšet tlukot vlastního srdce. 'O čems zpíval, chlape?' ozval se jeden z místních osadníků. Překvapivě mu neodpověděl minstrel, ale onen starý muž ze samoty. 'Zpíval o Městu písně, o jeho pádu, Fulberte!' promluvil poustevník a každý si mohl povšimnout slz, jež ztékaly po jeho vrásčité tváři. 'Zpíval o Myth Drannoru, nejkrásnějším městě, jaké kdy stálo, které ale padlo pod rukou strašného nepřítele!
        'Vypadáš, jakobys to jméno znal, starochu!' ozval se jeden z mladíků. Stařec se na opilého mladíka zahleděl pohledem který by mladého chvástala spálil na uhel. 'Znal jsem Myth Drannor, je navždy v mých vzpomínkách.'
        Jakoby mezi hosty proběhla tichá dohoda a několik z nich požádalo starce, aby vyprávěl. Dokonce i vůdce zahalených postav se přidal k prosbě. Stařec nevěřícně vzhlédl a podíval se směrem kde zakuklenci seděli. Jejich vůdce znovu požádal starého poustevníka aby promluvil. Stařec se narovnal. Zadíval se do ohně a chvilku mlčel. Pak začal mluvit:
        'Myth Drannor. Každý z vás zná toto místo pouze jako trosky plné nebezpečí a skrytých pokladů. Ti kdo ho ale opravdu znají a viděli jeho slávu už nikdy nemůžou najít domov. Říká se, že to bylo město arogantních elfů, ostatní rasy tam žily jako otroci. Tak tohle tedy není pravda. Také se říká, že Myth Drannor bylo odrazem Arvandoru, zemí neumírajících, na Torilu. Ani to nemohu potvrdit. Nejsem elf. Já vám mohu říct, jaký pocit měl z Města lásky jeden obyčejný člověk.
        Do Myth Drannoru jsem přišel když mi bylo dvacet pět let. Byl jsem zahořklý mladík, několikrát zraněný, který i několikrát zabil své nepřátele. Byl jsem žoldák a v té době jsem doprovázel karavanu obchodníků. Když jsem tam přišel, byl již Myth Drannor otevřeným městem, kde spolu žily všechny rasy v souznění. Vynalézavost gnómů, stavitelské umění trpaslíků, praktičnost lidí i magické nadání elfů dokázalo z Myth Drannoru udělat vyjímečné místo. Jeho jádrem byl Hrad Cormanthor a první čtvrtí bylo bývalé elfí hlavní město. Pamatuji, že mě město okamžitě uchvátilo. Na mou bolavou duši a zahořklost působilo jako lék. Měl jsem štěstí a za těch pár ušetřených zlaťáků jsem si koupil domek v jedné z okrajových čtvrtí a začal se starat o zahrádku. Zbroj a zbraně jsem zavřel do truhlice, oblékal se do vzdušných rób a léčil se krásou Myth Drannoru. Bílé věže mezi stromy, chrámy a šlechtické domy plné světla, radosti a smíchu. Všude plno slunečního světla, takže město vypadalo, jakoby se koupalo ve sluneční záři a snad i slunce zastiňovalo. Štíhlí a mrštní elfové nechodili jako my ostatní po zemi ale létaly mezi stromy a jenom umocňovali jakési neskutečno, které každý obyvatel cítil.
        V noci pak tisíce hvězd i samotná Selune osvětlovala bílé špičky věží, nic magičtějšího si nikdo neumí představit. Bardi z celého širého světa jezdili do Myth Drannoru a nádherné noci, byly doprovázeny jejich zpěvem. Po pár měsících v Myth Drannoru jsem nebyl šťastnější.'
        Starý muž se odmlčel. Zadíval se do ohně a jen lehce smočil rty ve víně. Jeho oči jakoby byly fascinovány ohněm, který olizoval dřevěné špalky v krbu. Oči se mu leskly, jakoby se opět procházel ulicemi milovaného města. Potom pokračoval, vyprávěl jim o Cormanthoru a jeho hradu, vyprávěl jim o Sheshyrinnamu, čtvrti chrámu a kostelů, která stejně jako jádro Myth Drannoru byla vybudována okolo zkamenělých stromů, stejně se tak zmínil o další čtvrtích a nezapomněl ani na Dlabraddath. Čtvrť nejvíce obydlená N'Tel'Qess. Čtvrť která dodával Myth Drannoru jeho zvláštní nejednotnost. Dlouho společně se společně s lidmi v taverně procházel ulicemi Myth Drannoru, vzpomínaje na veselé i smutné historky, na historky všední i vyjímečné. Nakonec rozprávěl o svém životě. Když se konečně odmlčel nastalo v taverně ticho, které nikdo nechtěl porušit. Ani minstrel nedrnkal na svůj nástroj. Poustevník nakonec zvedl oči od ohně, usrkl opět z vína a pokračoval s vyprávěním.
        'Nakonec jsem oprášil i nenáviděnou zbroj a vstoupil jsem do Akh´Velahr - Armády moci, čili vojenské části armády Myth Drannoru. Věděl jsem že to městu dlužím za to co pro mě udělalo. Zavázal jsem se chránit Cormanthyr za každou cenu. Nevěděl jsem že se nad celou elfí říší stahují mraky. Rok po mém příchodu nad městem přeletěl rudý drak vychovaný elfy. Tím se ale uvolnilo prastaré vězení a uvolnilo tři mocné pekelné démony. Žádný z elfů, kteří kdysi Nycalothy uvěznili nemohli ani v nejhorších snech počítat s tím, že přes srdce jejich říše poletí rudý drak jenž nenosí zlo ve své duši. Démoni však na pokoření nezapomněli a chtěli se pomstít. Sbírali obrovskou armádu yugolothů, skřetů, gnolů a jiných stvůr a chystali se zničit Město lásky. O rok později zaútočila mohutná jednotka drovů v Cormyru a armády Myth Drannoru se připravovaly na možný útok. Jenže přišel nepřítel horší než temní elfové.
        Byl jsem přidělen ke skautům. Jako jeden z mála lidí s opravdovými bojovými zkušenostmi jsem byl povýšen na velitele družstva a podléhal jsem přímo elfímu vedení. Všechny velitelské funkce u ne-elfích jednotek ale byly zdvojeny, takže se mnou velela Variel Mistwinter, elfí hraničářka ze starého rodu měsíčních elfů. Když do Cormanthoru přišla válka ze severu byly všichni překvapeni. Nikdo nebral ohrožení říše vážně. Po prvních bitvách však bylo jasné, že les asi neudržíme. Otevřely se brány do jiných měst, odkud k nám proudilo něco málo dobrovolníků a první utečenci mohli opouštět město. Já se rozloučil s přáteli, které jsem zanechal ve městě, rozloučil se svými bílými růžemi a vydal se do lesů bojovat se strašným nepřítelem, který ohrožoval to co jsem miloval. První velká bitva které jsem se zúčastnil patří k těm na které nikdy nemohu zapomenout. Když se Granát, rudý drak který přeletěl nad městem dozvěděl co způsobil, jeho rozum se tak zamlžil zármutkem a vztekem takovým, že se rozhodl zničit armádu temnot. Jeho mentor, stříbrný drak Sylvallintham se ho pokoušel zastavit, ale nakonec na Armádu temnot zaútočily sami. Škoda že útok nebyl nijak naplánovaný, asi bychom démony zastavili a zničili. Takhle hrůzu a obrovskou ničivou sílu útoku obou mocných bytostí využily jen malé skupinky bojovníků jako jsme byly mi. Granát a Sylvallintham zaútočily svým dračím dechem a kouzly a celé jednotky démonů, skřetů a gnolů se vypařovaly. Ale ani ohromná síla a zuřivost dračího útoku nestačila na vše. A tak v prostřed boje se najednou rozsvítily blesky a draci zmizeli. Všichni byli zaskočeni, díky tomu se nám taky povedlo přerušit styk s nepřítelem a ustoupit.
        Další velká bitva na kterou nemůžu zapomenout byla bitva zvaná Tři fronty Myth Drannoru. To už bylo město obklíčené a démoni postupovaly na město ze tří stran, Největší síla postupovala na Dlabraddath a Sheshyrinnam. Byli jsme pod obrovskou přesilou ale 19 hodin jsme držely okraje města. Nakonec jsme museli ustoupit až k Chrámové aleji. Když postarší velekněz Moradina Artox Sekyrotřep viděl pád některých menších kostelů vyvedl skupinu kněží a obyvatel do klínové zteče přímo do jádra nepřátelského šiku. S bojovou písní Moradina na rtech stárnoucí kněz zabil generála legie a čtyři jeho velící kapitány. Morálka unavených ochránců se zvedla s příchodem kněží ostatních chrámů zaútočily na Armádu temnot. Díky pozdějšímu příchodu baelnornů a mágů z cechu elementů se nakonec povedlo armádu temnot vytlačit z chrámové čtvrti až za hranice města. Jenže toto nesporné vítězství bylo jen předzvěstí pozdějšího pádu.' Stařec se znovu odmlčel. Nakonec však opět začal mluvit: 'Během té dlouhé doby jsem se seznámil a spřátelil s celou řadou elfů, trpaslíků i půlčíků. Ti všichni tvrdě bojovali za to co považovali za správné a umožnili tak tisícům obyvatel odchod do míst, která nebyla zasažena válkou a nebo i skrze portály do jiných elfích království. S Variel jsme nakonec byli více než přátelé. Každodení starosti o město, i o bojovníky pod naším velením nás přes počáteční odměřené jednání velmi sblížilo a nakonec jsme se stali milenci. Naše láska však brzy skončila, neboť válka milencům nepřeje. Už dávno jsme byly zatlačeni do Myth Drannoru. Posledních pár stezek vedlo ven z obleženého města k branám hlídaným dobrovolníky z jiných království a stovky obyvatel utíkaly pryč. Pád se pomalu blížil a jeho příchod ohlásila obrovská morální rána v podobě dvou prohraných bitev při kterých padlo celé velení. Nejdříve hrdině zamřel Major Kouzel Josidiah Starym a hned po něm bojujíc zády k sobě obklopeni houfem nepřátel Major a Kapitán Zbraní Kelvham Olortynnal a Hachaam Salorn. Naštěstí kapitán Fflar získal zpět těla velitelů i Čepel války a stal se tak novým velitelem všech vojsk, který nakonec velel i poslední obraně Myth-Drannoru. Zůstal jsem v Myth-Drannoru s Variel a posledními třemi tisíci! A tak jsem nakonec patřil k těm dvěma stovkám, kteří pád města viděly a přežily aby o něm mohly vyprávět dalším generacím, nebo aby hrůzu války společně s láskou pohřbily hluboko v sobě. Patnáctého dne měsíce Flamerule vyzval kapitán Fflar posledního z tří Nycalothů na souboj a zabil ho, ale v boji sám padnul. Vyvrcholila tak dvoudenní bitva, při které poslední ochránci stále udržovali ústupové cesty civilistům prchajícím z města. Pět dní jsme pak měly klid. Strávili jsme ho s Variel stále spolu a loučili se neboť nám bylo jasné, že se odsud nedostaneme. Dvacátého dne měsíce Flamerule Armáda temnot jediným mocným útokem smetla ochránce města. Útok byl drtivý a nikdo z nás neměl šanci přežít. Naše jednotka byla rozdělena na malé hloučky které se snažily probojovat z města. Mě a trpasličímu bojovníkovi Thoraxovi se to povedlo. Ostatní jsem už nikdy neviděl. Variel se mi ztratila hned na počátku bitvy v průlomu skrze naše linie, když se přes nás převalila jednotka Mezzolothů. Vím že poslední brána se zavřela těsně před tím než se k ní nepřítel dostal a její ochránci se dobrovolně rozhodly vzdát hold ochráncům Myth Drannoru tím, že se obětovali pro to aby se alespoň pár bojovníkům povedlo zachránit. Tak jsem se zachránil i já. S Thoraxem jsem se schovali v hustém lese nedaleko naší čtvrti, v místě, kam jsem často chodil tábořit. Z tohoto místa jsem nakonec pozoroval poslední minutky města a jeho pád. Čím více osamocených skupinek bojovníků bylo, tím větší síly vázaly a jejich bratří mohli uniknout. Odvaha těchto válečníků, kteří když umírali, stáli na vysokých hromadách zabitých démonů, byla neskutečná. Vždyť oni se smáli smrti do tváře a ještě se předháněli kdo zabije více nepřátel. Nakonec jich zbylo už jen pár. Většinou cechy mečozpěvů kteří zpívaly bojový hymnus Corellona Larethiana a prosekávaly se zrůdami, neberouc ohled zda se jedná o orka, gnola, nebo démona. Nakonec i tito proslavení válečníci padli obrovské přesile. Jejich hymnus ke Corellonu a dalším bohům Seldarine byl poslední elfí zpěv které Město písně slyšelo.
        Vydrželi jsme před městem ještě přes noc. K ránu se rozpršelo. Když nakonec vysvitlo slunce, bylo celé rudé a bílé věže Myth Drannoru vypadaly jako by po nich stékala krev. Nemohl jsem se na to dívat a tak jsem se otočil k městu zády a již nikdy se neotočil ani nevrátil.'
        Stařec skončil, sklonil se nad stůl a pak se rozplakal. V místnosti zavládlo opět rozpačité ticho, které nakonec přerušil elfí minstrel, který začal hrát další baladu. Opět byla teskná a smutná. Teď byla ale v obecné řeči. Jmenovala se Zajmutí koruny a byla o posledním dnu v Myth Drannoru. Stařec se mezitím vzpamatoval. Teď v klidu seděl u stolu, díval se do krbu a přemýšlel. Když bard skončil zvedl se jeden z trojice zakuklenců. Přišel k minstrelovi a dal mu velkou minci. Minstrel pokývnutím poděkoval a pokračoval v brnkání. Zakuklenec se posadil ke starci a sevřel mu ruku válečnickým stiskem. Nakonec si sundal kápi, stejně jako jeho doprovod. Objevila se tak sličná tvář, jejíž kůže měla našedivělou barvu, vlasy stejně jako oči měl bojovník temně modré a na levé tváři měl tetování pantera, které bylo rozťato dlouhou, ale tenkou jizvou. Pod pláštěm se navíc skrývala kroužková zbroj která svítila do tmy svým vlastním světlem. Bojovník měl k levému boku připnutý zakřivený dlouhý meč s jílcem, který se dal uchopit obouruč, v pouzdře na zádech měl luk a šípy a přes prsa měl bandalír s šesticí vrhacích nožů. Špičaté uši bez bolců jen potvrdily jeho rasu, byl to elf. I jeho doprovod tvořily elfové, respektive elf a elfka. Elf měl koženou zbroj a za pasem dva krátké meče, v ruce nyní držel překrásný skládaný luk. Jeho pleť měla spíše olivovou barvu, vlasy pak měl tmavě hnědé, skoro černé.Elfka měla také kroužkovou zbroj s elfího stříbra a její jedinou zbraní byl podobný zakřivený meč jako vlastnil modrovlasý bojovník. Její vlasy však měly barvu kaštanu a pleť měla stříbřitou, kolem oči a na odkrytém rameni měla tetování v podobě propletených proutků, na levém rameni pak měla také tetování černého pantera. Velké mandlové oči barvy roztaveného zlata si pozorně prohlížely místnost hledajíc jakýkoliv zdroj problémů.
         Pak vůdce promluvil tichým melodickým hlasem, který jako by neuměl vyslovovat hrubé hlásky lidské řeči:
        'Pro nás Tel'Qeussir je to těžké mluvit o Myth Drannoru a jeho ztrátě. Možná cítíme křivdu, nebo snad zradu jiných. Někteří obyvatelé města si mysleli, že je zradil jejich národ, jiní sváděly pád města na jiné rasy. Ti moudřejší z nás si ale myslí, že to byla naše arogance a bezstarostnost, která způsobila pád klenotu. Všichni si s sebou ale nosíme nekonečný smutek. Je tomu už více jak čtyřicet let co jsem se jako jediný z mého cechu probojoval ven a vešel do brány na Evermeet. Byl jsem poslední kdo prošel. Neprošel jsem ale celý. V Myth Drannoru zůstalo mé srdce i má radost. Řada z nás přeživších se vydala do Arvandoru, neboť smutek, který cítili byl příliš velký. Řada z nás bloudí po celém Torilu hledajíc místo, kdy by našli něco ze zašlé slávy. Při takových cestách narazíte na řadu přátel a i nepřátel. Kdo válku nezažil, nemůže ji pochopit. Co slyšíte dnes je jen legenda, která vypráví o slavných hrdinech. Nemluví však o bezejmenných bojovnících, kteří obětovali své životy, nebo své zdraví pro jiné. Válka dávno skončila, ale vždycky se mnou půjde dál, po celý zbytek života. Je to nejsilnější prokletí které znám. Každou noc vidím obránce spálené na uhel v místě, kam dopadla ohnivá koule, vidím sličnou elfku roztrhanou na kusy když se snažila zachránit umírajícího zraněného hobita, vidím krev ztékající po bílých schodech chrámů. Slyším křik, slyším nářek a slyším pláč. Ano válka je navždy s námi. Jenže já vidím i jiné obrázky, vidím obránce portálů, kteří se připojili k boji, vidím lidi, kteří zachraňují elfy, vidím neskutečnou odvahu kdy se i těžce zranění zapojují do boje. Jsou však dva obrázky, které my utkvěly nejvíce v paměti. Vzpomínám si na postaršího hobita známého svými šprýmy, jak stojí nad mrtvolami svých dětí a manželky. Jen stál, ruce se mu zavíraly v pěst. O týden později jsem ho viděl jak vyrval třem démonům elfí dítě, v poslední chvíli ho předal prchající matce a pak se mezi démony vrhl, aby je zastavil. Pamatuji si na velice mladou a překrásnou Avariel, okřídlenou elfku která se obětovala, když se vrhla do cesty vrženému kouzlu, které ji zasáhlo a explodovalo daleko od zamýšleného cíle, kde by zabylo desítky zraněných civilistů. Všichni kdo bojovali v Myth Drannoru, nebojovali jen za království, nebojovali sami za sebe, ani pro slávu, každý z nich tam bojoval za své přátele a každý bojovník bojoval za jiného.
        Jen málokdy Vás někdo osloví jako tento muž. Neznám ho a on nezná mě, přesto nás ale něco spojuje. Spojuje nás vzpomínka. Spojuje nás přátelství. Všichni by se měli zamyslet nad poselstvím které nám válka přinesla. Nikdy jsem si nepomyslel, že stejný smutek jako naše rasa může sdílet i někdo jiný, nějací jiní podlidé. Ale já teď vidím, že elfí domýšlivost je pořád stejná. Nyní již není co říct a tak odejdeme, sbohem.'

        Ten večer se již nikdo nebavil tak jako předtím, ale bardova píseň zasela semínko mezi lidmi, stejně jako slova elfího šlechtice. Když potom stařec o pět let později zemřel, jeho odkaz žil dál a elfové nadále nacházeli místo odkud mohli vyrážet bránit svá posvátná místa a svojí historii.
        Vesničané starce pohřbili nedaleko samoty, kde žil na prahu pralesa. Na místě, které by se mu jistě líbilo, velké listnaté stromy se skláněly okolo palouku, uprostřed kterého pramenil malý potůček. Ve světě hvězd to místo působilo na každého svoji magičností. Stejně jako dnes na mě.
        Pamatuji si jak před více třemi sty lety jsem se poprvé se svými dobrými přáteli vydal vzdát hold tomuto člověku. Byl jsem tehdy ještě hodně mladý a toužil jsem spatřit trosky města, které mí rodiče tak milovali. Zastavil jsem se tehdy v Jílové, ale onen muž již byl mrtev. Strávil jsem nějakou dobu u jeho hrobu a mlčky přemýšlel o způsobech mé rasy. Kolem hrobu jsem v pravidelném intervalu rozsypal hlínu z Evermeetu, kterou si vždy nosím s sebou, aby mi připomínala domov, kam jsem se vždy vracel. Teď po těch staletích stojím opět opřen o stejné stromy jako kdysi. A stejně jako tyto stromy i já jsem již starý. Pozdě jsem pochopil, že nejsem jako ostatní. Poslední dvě století jsem na Evermeetu už ani nežil. Neboť jsem byl terčem nepokrytého rasismu. Byl jsem jiný. Elauth Lunokvět nebyl mým otcem, protože teď už vím, že jsem půl-elf. Přesto nyní z Evermeetu přicházím. Přicházím abych se poprvé po staletích seznámil a i rozloučil se svým otcem. Má matka vyslyšela volání Arvandoru a vydala se na úpatí Olympu za Corellonem Larethianem, ale nakonec mi svěřila co měla dlouho na srdci. Mým otcem byl Anshelm, jemuž nikdo neřekl jinak než Strážce. Lidský válečník a hraničář z Myth Drannoru. Při poslední bitvě byly rozděleni a matka použila brány na Evermeet, ale Anshelm se jí ztratil. Až dlouho po válce, kdy jako válečnice slavného rodu stále ochraňovala poutníky jež směřovaly do srdce Cormanthoru narazila na Anshelma v Jílové. Tehdy už jsem byl na světě se jménem Lunokvět, neboť matka se provdala do tohoto slavného klanu. Přestože Anshelma stále milovala, zůstala věrná Evermeetu a svému muži. Dnes mám s sebou její hvězdný kámen, jenž jako by byl fragmentem elfí duše. Tento kámen pohřbím ke svému otci. Snad si k sobě oba milenci opět naleznou cestu. Kruh se uzavře a já ve svých stařeckých dnech zaujmu místo svého otce a budu se starat o elfy jež stále navštěvují Město písně.

        Námět této povídky (spíše ale lekce z elfí historie) mě napadl když jsem četl Pád Myth Drannoru (Fall of Myth Drannor, TSR Arcane Age accessory) a knihu Evermeet: Ostrov elfů (Evermeet: Island of Elves) od Elaine Cunningham, která fanouškům Forgotten Realms přinesla postavu Arilyn Lunokvěty. Ostrov elfů je historickou freskou popisující události od prvních dnů elfů na Torilu, až po poslední útok na ostrov Evermeet v roce 1371 DR. Jediné co my v knize chybělo byla zmínka o hrdinných obráncích města i zmínka o jeho vyjímečnosti, tak jak to vyplívá z dalších produktů TSR a WotC. Touto povídkou bych právě chtěl vzdát hold Elaine za skvělý čtenářský zážitek.

        Jen pro Vaši informaci, text písně zpívané bardem je složen na hudbu skupiny Blind Guardian. Jedná se o zcela nový český text písně Harvest of Sorrow, která je na 'B' straně singlu And Then There Was a Silence k poslednímu albu Blind Guardianu A Night at the Opera. Text vytvořil můj bratr 'Jiron' a měl by vystihovat události pospané ve Fall of Myth Drannor.

 Vyhľadávanie

 Posledné komentáre

Fórum žije! (s básní nijak nesouvisející výkřik)
(Ayaki, 17.03.16 19:49)

Dúha
(Weerty, 23.12.13 13:24)

Všem milencům
(Anonymous, 14.12.13 21:03)

Cudzinec
(Anonymous, 02.12.13 11:06)

 Kalendár

júl 2020
PUSŠPSN
12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031

Úplný prehľad

Pridať akciu

 Partneri

FantáziaDark ElfSpoločenské hryOZ MastodontSrdce ErineluSteampunk.deever.cz - co uvízlo v soukolíSFF.czKion - nový svet pre DrD