Vysoko nad vrchy lesa,
nad buky a nad duby
šumných křídel pleskot klesá,
a meč je jako bezzubý.

Nad krajinou spánku
černý obsidián značí
stopou svou ve vánku,
dvě obří křídla dračí.

Syče se se sněhem,
na zemi snáší.
Vítám ho úsměvem,
vím jak jsou plaší.

Dva mechové křištály
a mé oči jehnědé
sdělí si z povzdálí,
co jazyk nesvede.

Na cestu zamrzlou
narudlý jazyk září
plameny k sobě zvou
bílého sněhu žháři...

Ve tmě postříbřené
reflektorem pátracím
oči víc než otevřené
zpátky bdění navracím.

Slavičí píseň protla sen,
jak zima kabát kožený
A ač ještě noc nestřídá den,
ty do dějě jsi vložený.

Nad sněhotichou mýtinou
nese se zpěv nočních víl
Nad zasněženou krajinou
našel jsi tebe, cíl.

Ač prochladlý a zmrzlý zimou,
na kraji lesa tušíš zdroj,
však vydáváš se za vidinou
bez meče,
pod rovem bílým leží zbroj.

Pod buky Rug Tharsisu
Pod listy stříbrnými lunou
Chladně ladné křivky prsů
a boky,
dvě lyry s tou jedinou strunou

Temná elfka uhrančivá
Podlél tváří splývá noc
Dvě v té noci žáru zřídla
Už je pozdě na pomoc.