Široká ramena, mohutná šíje,
s radostí na měsíc spontánně vyje,
nadlidskou sílu v těle má ukrytou,
s pocitem vítězství blíží se temnotou.

V to co se proměnil zrůdou já zovu,
dýku mám tepanou ze stříbrných kovů,
nemám strach z bestie, láska mě chrání,
někdy jsem citlivá, dnes vděčná zbrani.

Kapička potu na mé je tváři,
čepel byť chladná v měsíci září,
polibek smrti na rtech už cítím,
dnes možná naposled svět živých vidím.

V strnulém postoji připraven k útoku,
dech se mu spomalil, sklání se ke skoku,
vteřiny od konce můj osud dělí,
a čas se zastavil v okolném dění...