Hrad

Poviedka zverejnená 31.01.2005, autor: Juthwara (juthwara[zavinac]centrum.cz)

         „To je nádhera!“ vydechla jsem úžasem. Na vrcholku kopce se tyčila majestátní zřícenina, zajatá ve svém osamění kořeny buků, javorů a bříz. Torzo se ostře rýsovalo proti jasnému nebi, zelený svět kolem překypoval životem. Stoupala jsem vzhůru po vyšlapané turistické stezce. Přes cestu ležel padlý kmen, do kterého někdo vyryl tlustými písmeny slovo KOLO. Překročila jsem ho a vešla zachovanou branou mezi tři stěny bez střechy. Po zemi ležely popraskané zbytky kamenů. Kdysi si to byla nejspíš vstupní hala.
        Miluji atmosféru zřícenin. Mají zvláštní energii, dýchají tu vzpomínky.
        -Ano, vzpomínky…
        

        ***

        V hale byla zima. Mramorová podlaha zábla do bosých nohou, otevřenými vitrážovými okny profukoval vítr. Jacqueline nenáviděla tento hrad, stejně jako vždy, i teď cítila jeho nevlídný, chladný stisk na svém srdci. Nenáviděla ho z celého srdce! Působil tak nepřátelsky, a kdyby ze sálu nebylo slyšet cinkot talířů a smích vážených hostí, vypadal by opuštěně a neobydleně.
        Jacqueline se zachvěla zimou, přitáhla si plášť úžeji k tělu a vydala se nahoru po úzkém schodišti do místnosti, kde spaly hraběnčiny služebné. Z tmavých kamenů stěn dýchal chlad a louče jen spoře osvětlovaly hrubé schody. Zatuchlý pach čpěl ze zdí a Jacqueline jím měla nasáklé šaty i kůži…
        V pokoji pro služky spalo pět dívek. Bývalo tu těsno, místnost byla malá a strohá, úzkým okénkem pronikalo dovnitř jen trochu paprsků vycházejícího slunce. Teď byla světnice prázdná – všechny dívky vstávaly před svítáním. Jacqueline byla v kuchyni pomáhat se snídaní.
        Když rozvazovala tkanice svého zašpiněného pláště, pohlédla na své ruce. Byly hrubé a upracované.
        Jak bývaly jemné… pomyslela si a bodlo ji u srdce při vzpomínce na hedvábí, do kterého ji oblékali jako dítě…
        Odhodila plášť do kouta a rozeběhla se za hradby. Pryč… Pryč ze studeného objetí kamenných zdí…
        
        ***

        Obcházela jsem hradby. Je to skála nebo práce lidských rukou? Jak je to zvláštní. Vlysy ve skále vytvářely obrazy podněcující fantazii. Začal foukat vítr. Pod hradbami za boční brankou jsem našla závětří, rozdělala oheň v ohništi, které tu nejspíš zanechali tuláci a posadila se.
        Za kmeny mladých stromků zářil sytými barvami západ slunce. Tohle místo bylo tak nabité energií, až mě brněly prsty. Škoda, že tu teď nemám virguli, mohla bych najít zdroj. Opřela jsem se o skálu a zavřela oči. V uších mi znělo šumění větru a vody.
        -Hrad… poslouchej… Plameny hoří… Křičí
        Co? Jako bych slyšela šepot! Ne, to se mi jen zdálo. Tenhle hrad je už sto let mrtvý.
        -Mrtvý?
        „Ano, po století zde nikdo nežil, déšť, vítr a Matka příroda udělala své…“ Zatřepala jsem hlavou. Co si to tu povídám?
        Znovu jsem zavřela oči, nechala proudit sílu tohoto místa svými tepnami. Zaplavila mě vlna štěstí…
        
        ***

        Jacqueline prošla zadní brankou mezi staré duby na úbočí skály, která se příkře svažovala do hlubokých vod jezera. Tohle bylo její oblíbené místo, mimo chladné hradní zdi, její svět mezi zářivě zelenými listy stromů…
        Vyšplhala do koruny stoletého dubu. Tady měla ticho, nikdo jí neporoučel přines, odnes, udělej. Žádný ožralý strážný ji nechtěl do slámy.
        Slunce prosvítalo mezi listy a hřálo ji na tvářích. Byla šťastná…Alespoň na chvilku, než se zase vrátí mezi služebné jako bezvýznamná holka pro všechno… Ach, kdyby tu tak byla maminka… pomyslela si.
        Dřív bývala šťastná, chlad hradních chodeb ji nelekal. Dřív, než matka odešla navždy. Dřív než se všechno zvrtlo. Dřív, než se objevil ten hlas. Hlas, co ji dováděl k šílenství…
        -Jen si to přiznej.
        -Zmizni, nechci tě slyšet.
        -Neblázni, stojíš sama proti sobě. Já jsem ty a ty jsi já. Beze mne nejsi nic.
        -Odejdi, ty zrůdo!
        Všude kolem slyšela pohrdlivý smích. Bušil jí na spánky… Seskočila ze stromu. Zmateně se otočila a rozeběhla se do hradu, zakopávala o kořeny a kameny.
        -Mně neutečeš! Zůstanu s tebou, neboj se.
        Vykřikla, vběhla na nádvoří a zabouchla za sebou branku. Byl pryč.
        
        ***

        Je to tady tak zvláštní… Chvílemi jako bych tu ani neseděla já, ale někdo jiný... Zaplavují mě cizí pocity… Co se tu děje?
        Hlavou se mi honily zmatené myšlenky.
        Zhasila jsem oheň a vrátila se do houštin lesa, zarůstajících zbytky hradních zdí. Našla jsem si schůdnější cestičku, proplétala se mezi zelenými větvemi, až jsem se dostala na sráz nad hradní brankou, u které jsem před chvílí seděla. Nahoře byla mýtinka kolem dokola obrostlá štíhlým hlohem a břízami. Slunce svými paprsky hladilo zelené království. Listí šumělo a vítr se mi proháněl ve vlasech.
        Mechem porostlé zbytky kamenů okolo mýtiny naznačovaly, že zde kdysi byla malá místnost, snad malý pokojík pro děti či služebné…Dovedla jsem si úplně jasně představit majestátní chladný hrad, který na tomto místě kdysi stál, vysoká rozetová okna, tepanou bránu, zubatá cimbuří, věž i sklepení, oheň sálající v krbu rytířského sálu…
        -Oheň…
        Zmateně jsem se ohlédla.
        -Tady!
        Otočila jsem se na místě a pátrala mezi stromy. Odkud ksakru pochází ten šepot? Zdá se mi to snad?
        -Tady jsem!
        Už dost! Co to je?!
        Znovu mě zaplavil cizí pocit, pocit bezmoci a strachu, svíralo se mi srdce. Musela jsem se posadit, aby se mi netočila hlava.
        „Klid, jen klid…“ uklidňovala jsem se, „Musíš se soustředit, jen klid!“ Srdce mi splašeně bušilo v hrudi a hlava mi třeštila…
        Tady se něco stalo… Někdo tu trpěl a já to tu cítím… Co jen mám dělat?
        
        ***

        Knihovna byla útulná a plná světla, které dopadalo na malý stolek a křesla, potažená nádherně vyšívanými povlaky. V regálech, úhledně vyrovnány, stály knihy v kožených vazbách. Jacqueline se naučila číst jako malá a nyní neodolala, odložila prachovku a začala zkoumat nápisy na hřbetech. Snad úplnou náhodou objevila malou zapomenutou knihu, schovanou za většími svazky. Nenápadná, ošuntělá a bez ozdob, na deskách stálo jednoduchým písmem Historie hradu a jeho tajemství. Vyňala ji z police.
        Jak listovala, nacházela mnoho dat a jmen majitelů a panovníků, jejichž sláva ale zažloutla a vybledla spolu s inkoustem. Avšak na poslední stránku někdo připsal drobným písmem něco zvláštního.
        Jacqueline přistoupila blíže k oknu.
        „Opatrně, cizinče, ty jenž vstoupíš do těchto zdí starobylých,“ četla si tiše sama pro sebe, „neboť tento hrad jest tvým nepřítelem. Pokud ty jemu se znelíbíš, on zničí tě bezesporu. Vždyť v jeho zdech koluje život věčný jako v každém kameni…Ale…“
        Tak tedy je živý…Snad proto se bojím zdí…
        „Co tu děláš? Okamžitě to ukliď!“ ozval se ode dveří hraběnčin přísný hlas. V Jacqueline hrklo.
        Ale ne…
        „Neslyšela’s?!“ Hraběnka za sebou zavřela, „Dělej!“
        Ta odporná ženská… Jak já ji nenávidím, blesklo Jacqueline hlavou, ale i přesto raději sklopila hlavu a poslušně vrátila knihu na původní místo.
        „Promiňte, paní,“ špitla Jacqueline s očima upřenýma do země. V srdci jí dýmal plamínek nenávisti a zloby, jenže strach byl příliš velký, než aby mu dovolil plně se rozhořet.
        „Já jen utírala prach a kniha vypadla z police…“
        „Tvá nešikovnost neomlouvá tvou drzost a neomalené způsoby. Pojď sem!“
        Vlna strachu sevřela dívce hrdlo. Bezmocně zavrtěla hlavou:
        „Paní, prosím, promiňte, já…“
        Hraběnka k ní přistoupila, vzala dívku za bradu a zvedla jí hlavu. Jacqueline hleděla do neúprosných očí v bledé napudrované tváři, ztrácející se mezi kudrlinkami honosné paruky.
        „Pamatuj si,“ varovně šeptala hraběnka, „Nebudeš šmejdit v našich věcech, ty odporná malá zlodějko!“ V Jacqueline se vzedmula vlna vzteku. Vytrhla se ženě, a vykřikla:
        „To nejsou vaše věci. Zabila jste mou matku a všechno jí ukradla…“
        Zaskočená hraběnka se nezmohla ani na slovo, jen překvapeně pozorovala jak dívka ve vzteku popadla prachovku a zabouchla za sebou dveře.
        
        ***

        Byla jsem čím dál více zmatená, slyšela jsem hlasy a viděla záblesky nesmyslných obrazů, hlava se mi točila jakoby v závrati. Ozývá se tu minulost, tím sem si byla naprosto jistá. Procházela jsem kopec mezi zbytky kamenů a snažila se najít místo, kde by byl klid.
        Nakonec se mi podařilo vylézt po hrubé skále na nejvyšší bod celého kopce. Na obzoru se táhly tmavé lesy a na indigové hladině jezera jako smaragd zářil malý ostrůvek.
        Sedla jsem si pod usychající strom, který se zoufale snažil přežít na holém kamení. Pofukoval mírný větřík, jenž rozechvíval lístky osik. Les se již úplně zmocnil zbytku kdysi honosné stavby ležící pode mnou. Západní obzor se utápěl v krvi.
        Ševelení lesa a hukot vody mne uklidňoval.
        „Možná se mi podaří zjistit, co se tu dělo,“ blesklo mi hlavou.
        Ponořila jsem se do ticha. Nikdy jsem netušila, že ticho může být tak mocné. Mlčí a přece toho může mnoho říci. Les si šeptal své příběhy a vítr zpíval o tom, co stalo se před jeho všudypřítomnýma očima.
        -Poslouchej!
        Trhla jsem sebou. „Kdo jsi? Co chceš?“
        -Já jsem já a budu ti vyprávět.
        „Kdo já?“
        -Já tady kolem. Zapustil jsem kořeny do skály a les zase své do mne.
        Hrad mluvil v hádankách. Ale já věděla, co chce říci. Teď už ano.
        
        ***

        Jacqueline se ocitla na chodbě, srdce jí splašeně bušilo. Seběhla ze schodů do haly v přízemí. Chtěla utéci, než se hraběnka vzpamatuje. Neměla ale sílu, musela se opřít o zeď, uklidnit se, aby se jí netřásla kolena. Zoufalství jí sešněrovalo srdce, pálily ji oči… Proč jen to tak muselo skončit? Proč ji zatratili, ponížili a zbavili odvahy postavit se jim? Proč musela matka tehdy při palácovém převratu zemřít?
        -Ale copak, chudinko? Lituješ se? Buď ráda že jsi tehdy nenásledovala tvou matku do pekel!
        „Zmlkni! Ty táhni do pekel, zrůdo!“ zakřičela.
        Mladý pan hrabě vešel do haly dveřmi na druhém konci, přivolán křikem. Přistoupil ke služce v potrhaných hadrech a osopil se na ní:
        „Co se tu děje?! Neokouněj, nemáš co na práci?! Ať už tě tu nevidím!“
        Jacqueline vyhrkly slzy. Podívala se mu vyčítavě do očí.
        Hráli jsme si spolu, houpal‘s mě na klíně, když jsem byla malá… Ach bratránku!
        Otočila se a odběhla po točitém schodišti.
        Hrabě zůstal stát a nechápavě se za dívkou díval.
        
        ***

        Do očí se mi draly slzy nenávisti a lítosti. Takže její strýc a teta se násilím ujali vlády a ji nechali živořit jako služebnou. Zabili jí matku.
        Ale to ještě nebylo vše, měla jsem zjistit ještě něco, něco víc.
        Zešeřilo se a začalo být chladno.
        
        ***

        Vběhla do pokoje pro služky. Zel prázdnotou a panoval tam chlad. Celá se chvěla a slzy jí stékaly po tvářích.
        Nevolnost jí zaplavila útroby, tisíc nožů drásalo žaludek. Kameny studily a stěny se smršťovaly, obepínaly její mysl, jako by to byla klec pro šílené zvíře. Jako by ji strop chtěl zahltit svou tíží.
        Chtěla ven…Pryč…
        „Pomoc!“
        Komnata se s ní točila.
        Dveře. Kde jsou dveře?
        Hrad…To On ji nechce pustit…Chce ji zničit, stejně jako hraběnka. Hrad ji nenávidí. A já jej taky nenávidím, stejně jako moje matka!
        „Chci ven!“
        Dveře se vynořily proti ní jako chřtán, temnější než okolní temnota. Jacqueline je rozrazila a běžela temnými chodbami jako smyslů zbavená.
        Bála se otočit. Tma a chlad jí svíraly srdce a naplňovaly ji strachem. Chodby byly najednou tak úzké, až měla pocit, že ji musí rozdrtit.
        Pryč, hlavně pryč. Konečně se octla mezi stromy. Závrať…
        -Závrať? Nebuď bláhová! On tě tu nechce!
        Zakryla si uši a běžela dál, až na skálu na západním úbočí kopce. Foukal studený vítr a slzy ji štípaly na tvářích. Posadila se pod strom u paty věže a schoulila se do klubíčka. Tiše vzlykala, slunce zapadalo a jeho slabé paprsky se snažily zahřát dívčino zkřehlé tělo.
        Cítila se jako zbitý tvor, zahnaný do kouta v rasově cele. Rezignovala a vzdala se veškeré naděje. Možná utéci…Ne, pro ni bude vysvobozením pouze smrt…
        -Smrt? Opravdu si ji tolik přeješ?
        -Nech mě…Nech mě!
        -Když tě opustím, zůstaneš tu sama, jen s Ním, s Tím, který tě nenávidí!
        Jacqueline zoufale vykřikla a nový proud slz se jí vyřinul z očí.
        „Nech mě!“ z posledních sil zašeptala zničená bytost, jejíž lidskost již neměla sílu bojovat se zvířetem.
        Nic, ticho. Jen vítr.
        „Nemůže mě nenávidět, je to jen kámen…Určitě je to jen kámen!“ Škodolibý smích jí zazněl v hlavě.
        „Zmiz! Nemáš žádnou moc!“
        -Ne? Opravdu? Tak to zkusíme!
        „Jak? Jsi nic!“
        -To bych neřekl…ale dám ti radu. Zbav se Ho! On tě trýzní!
        „Ne, to není pravda, není živý!“
        -Ha, ha, ha!
        Jacqueline utíkala. Ten šílený, zlý smích! Slyší ho všude, jak se hlas prohání za ní kamkoli vkročí. Nebo se to směje ona?
        Padla noc a přikryla svým pláštěm kamenné sídlo a všechny bytosti. Lidské i napůl zdivočelé.
        Ach mami, ta bolest v hrudi! Smrtící jako popravčí meč!
        
        ***

        Najednou se mi sevřelo srdce. Bolestí? Ne. Žalem? Co se děje? Slyším křik!
        
        ***

        Hrad ji vězní...
        Dívka vběhla na nádvoří. Křičela a smála se, v šílené agonii se zmítala na dlažbě.
        Podkoní se k ní vrhl s pochodní v ruce.
        Slyšela ho jak vyděšeně volá: „Proboha, je šílená! Pomozte mi někdo, musíme ji odnést!“
        -Oheň, vidíš ho? Ten oheň je tvé vysvobození!
        Nevěděla co dělá. Jen se smála. Vytrhla muži pochodeň z ruky a hodila ji do stáje…
        Plameny se mazlily jako rozvášnění milenci se stébly suché slámy, bezmála něžně hladily dřevěné stěny. Až trámoví střech jim dalo dostatečnou sílu, aby mohly s ohlušujícím řevem rozpoutat smrtící tanec.
        
        ***

        Oheň.
        Křik.
        Sténání zdí.
        Svoboda.
        Svoboda v náruči vody.
        Vody…
        Jak krásně chladí…
        Tma. A pak jen smrt.
        
        ***

        Oheň mi sahal až k nohám, olizoval mi kotníky.
        Vykřikla jsem a probudila jsem se.
        „Bože! Tak to byla ona? To ona to tu podpálila?“
        -Ano, to byla ona…
        Cizí pocity se vytratily, nahradil je soucit. V duchu jsem si vybavila dívku z mého snu. Pohublá bruneta se smutnýma pološílenýma očima ve zničených šatech. Hraběnka Jacqueline…
        

        Opatrně, cizinče, ty jenž vstoupíš do těchto zdí starobylých, neboť tento hrad jest tvým nepřítelem. Pokud ty jemu se znelíbíš, on zničí tě bezesporu. Vždyť v jeho zdech koluje život věčný jako v každém kameni…Ale když ty mu prokážeš svou úctu a přátelství, on ti bude nakloněn a ochrání tě...
        Takto pravím já, hraběnka Jacqueline II., z boží vůle paní tohoto hradu.

 Vyhľadávanie

 Posledné komentáre

Fórum žije! (s básní nijak nesouvisející výkřik)
(Ayaki, 17.03.16 19:49)

Dúha
(Weerty, 23.12.13 13:24)

Všem milencům
(Anonymous, 14.12.13 21:03)

Cudzinec
(Anonymous, 02.12.13 11:06)

 Kalendár

marec 2024
PUSŠPSN
123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

Úplný prehľad

Pridať akciu

 Partneri

FantáziaDark ElfSpoločenské hryOZ MastodontSrdce ErineluSteampunk.deever.cz - co uvízlo v soukolíSFF.czKion - nový svet pre DrD