Těsně před rozbřeskem

Poviedka zverejnená 16.06.2005, autor: Jiří Hons (murdoch[zavinac]seznam.cz)

         Ticho které po vyřčení té otázky nastalo, by se snad dalo krájet. Finmor hleděl zamyšleně do ohně, snažil se dát dohromady útržky slov, kroužící mu hlavou a mlčel, protože najednou nevěděl co říci. Belendirův pohled, upřený na jeho zarostlou tvář, mu připadal jako kdyby se ho někdo dotýkal kouskem chladné oceli. Odmítnout by znamenalo skoro urážku, přijmout zase opustit všechno, co si kdysi přísahal. A zradit to, co pro něj bylo na světě nejcennější – sebe sama, svou čest. Nechtěl už zabíjet, protože smrti během svého života viděl příliš mnoho a příliš často se jí kdysi musel dívat do tváře. Ne, nebál se jí – věděl, že jeho pouť na tomto světě jednou prostě skončí a nic s tím nemůže udělat, ale děsilo ho jak kolem něj pokaždé kroužila a neomylně si vybírala každého, ke komu něco cítil. Ať chtěl nebo nechtěl, dávná kletba tu stále byla a projevila se, jakmile dostala šanci. Čekala… A on ji nechtěl probouzet k životu.
         „Ty víš, proč tu takhle žiju, Belendire,“ promluvil, když už ticho naplňující jeskyni, kterou si zvolil za svůj příbytek, začalo být nesnesitelné. „Vyprávěl jsem ti o kletbě svého rodu. Když vstoupím do služeb tvého pána, bude to znamenat spoustu bojů a spoustu umírání, tím jsem si jist. Když tu zůstanu, nikomu neublížím. Už tím, že mě navštěvuješ, se vystavuješ nebezpečí, protože jsem si tě oblíbil. Mám tě rád víc než kohokoliv jiného na celém světě. A právě proto tebe ani tvého pána nechci vystavovat zbytečnému ohrožení…“
         „Nebezpečí už tu dávno je,“ přerušil ho Belendir. „Porážkou Anglorových vojsk to neskončilo, a ty to dobře víš. Jsi jeden z nejlepších bojovníků jaké znám – a to je to, proč jsi byl zrozen, ať už chceš nebo ne. Mnoho účtů dosud nebylo splaceno a podle některých věšteb nás čekají ještě hodně krušné časy. Musíme se připravit a ne se nechat ukolébat zdánlivým klidem – a neznám nikoho jiného, kdo by dokázal vést strážní oddíly lépe než než ty. Bojovníci jsou potřeba i v době míru, stejně jako byli potřeba před třemi roky – obzvlášť když nikdo netuší, kolik Anglorových příznivců dokázalo uprchnout.“
         „Já vím,“ odtušil Finmor a přihnul si ze džbánu, který Belendir přinesl. „Ale nechci, aby kolem mě zase všichni umírali a já se na to musel dívat… Dřív než to bude opravdu nutné. Myslím, že se budeš muset vrátit a vyjádřit svému pánu mou podporu v jeho konání – ale současně i omluvu, protože já nemůžu vstoupit do jeho služeb. Jakmile bych to udělal, přinesl bych vám jenom utrpení.“
        Belendir si povzdechl a převzal od něho džbán. „Nejlepší víno, jaké jsem sehnal,“ poznamenal, když se napil a otřel si ústa. „Hrozny přešly prvním mrazem – a to je zocelilo, dalo jim tu nejlepší chuť, jakou můžou vůbec mít. Stejně jako tebe zocelily všechny bitvy, kterými jsi prošel. Včetně té poslední – ne, nedívej se na mě tak – sám dobře víš, že tenkrát jsi to byl právě ty se svou hlídkou, kdo nejvíce pomohl vyčistit kraj od roztroušených band Anglorových skřetů…“
         Stovky šípů svištící vzduchem a dopadající z pomalu modrající oblohy těsně před rozbřeskem. Křik raněných a umírajících, zmatené povely ze sna náhle probuzených velitelů družin. Přišli s ranní mlhou a zaútočili nečekaně, v dobu kdy je člověk na hlídce nejvíce unaven a bojovníci si užívají nejhlubšího spánku. Skřeti nezaútočili v noci kdy jsou stráže, zvyklé na jejich taktiku nejbdělejší a v největším počtu…A zaútočili tak tvrdě jak jen to uměli.
         Finmor potřásl hlavou a zahnal rušivé vzpomínky, znovu se deroucí na povrch. Vzpomínky o kterých doufal že se mu povedlo pohřbít je v temnotě zapomnění.
         „Vždyť víš jak to dopadlo! To co se stalo bylo varování, že kletba stále žije. Myslel jsem, že je to jen povídačka, ale nebyla to pravda. Všichni mí přátelé padli a přežili jen muži, které jsem neměl zrovna v oblibě. Zničili jsme poslední bandu skřetů z Planin, ale přežilo nás… jen pět, Belendire! Ze stopadesáti mužů, kteří do té doby hubili skřety jako obtížný hmyz. Ze stopadesáti dobře vycvičených, odvážných a v boji sehraných mužů. Ve chvíli kdy jsme mysleli, že konečně můžeme spát bezpečně…“
         Belendir na to neřekl nic, jen si bezděčně pohrával se svitkem, který před okamžikem vytáhl ze svého cestovního vaku. Pak si povzdychl a obrátil své jasné oči zpět k Finmorovi.
         „Vím moc dobře co jsi zažil, jen jsem doufal, že se dokážeš vzepřít. Stejně jako když jsi vytáhl do boje proti Anglorovým skřetům pustošícím tvou zem. Vzpomínáš? Nechtěl jsi mít s bojem nic společného až do konce života, stejně jako teď, ale pak… Sehnal jsi dohromady strážní oddíl, před kterým skřeti vyděšeně prchali při nejmenším náznaku, že by mohl být někde poblíž. Já si to moc dobře pamatuji, Finmore. Takže když jsme s mým pánem probírali otázku kdo by nám pomohl vycvičit strážní oddíly, padlo i tvoje jméno. Jediné jméno, které nepatří někomu z elfů, Finmore. Můj pán souhlasil. Víš, co to znamená?“
         „Vážím si tvých slov, příteli,“ začal ztěžka Finmor. „Ale… nemůžu zapomenout, jak pro můj strážní oddíl válka skončila. I když tvá – vlastně vaše – nabídka znamená takovou obrovskou čest, nemohu ji přijmout. Těžko se mi odporuje, ale nemůžu jinak. Vyřiď Glandirovi mé nejvroucnější pozdravy – a pokornou omluvu. Podruhé už nechci to prokletí pokoušet. Byl jsem pošetilý a pyšný, když jsem přes veškerá varování vytáhl do boje. Mí muži za mou pýchu zaplatili životem. Měl jsem je nechat u jejich rodin, ne s nimi vyrazit proti skřetům. Nemůžu jinak. To je mé poslední slovo, Belendire.“
         Štíhlá Berendilova postava se vztyčila nad hrubě opracovaným stolem, na který jeho ruka jemně položila zapečetěný svitek.
         „Doufal jsem, že přijmeš, Finmore. Ale připravil jsem se i na druhou možnost.“ Elf poklepal na svitek prstem. „Kdyby ses náhodou rozmyslel, tohle je průvodní dopis, který ti zajistí bezpečnou cestu Pralesem a otevře ti dveře Glandirova příbytku. Dobře promysli své rozhodnutí, my budeme čekat.“ S těmito slovy sáhl po cestovním vaku, z kouta si přitáhl štíhlý luk s toulcem plným dlouhých šípů a přes ramena přehodil šedý plášť. Finmor ho tiše pozoroval, ve tváři se mu usadil zádumčivý úsměv.
         „Tak brzy?“ zašeptal. „Ani jsme nestačili dopít víno…“
         „To je dárek pro tebe. Ode mě, na připomenutí dávných časů a na počest těch, kteří se dneška nedočkali. Měj se, Finmore, čeká mě ještě dlouhá cesta a spousta práce. Musím se vrátit co nejdříve – a navíc mám rád světlo hvězd, radši než sluneční svit. V noci cestuji nejraději.“
         „Dávej na sebe pozor,“ řekl mu Finmor u východu z jeskyně, ještě předtím než Berendil zmizel v temnotě noci. „V poslední době jsem párkrát narazil na cizí stopy – nebyli to skřeti, ale po světě se toulá hodně zlých lidí.“
         „Já se o sebe postarám, to bys snad měl vědět,“ zasmál se Berendil vesele. A odešel do tmy, zmizel tak rychle, že ani Finmorovo cvičené oko lovce nedokázalo postřehnout kudy se vydal.
         Koním šla pára od nozder, ustrašeně ryčeli, ale to trvalo jen pár chvil, než je převálcovala řvoucí horda skřetů která vyrazila z mlžného oparu. Malý okamžik než přeběhli od kraje lesa až k nim, a pak… koně popadali pod sekerami a zahnutými širokými šavlemi. Někteří nájezdníci se na pár okamžiků zastavili a chlemtali proudy temné krve tryskající z rozťatých zvířecích hrdel, ale hned se zase zvedli z pokleku a běželi dál. Teď nechtěli jíst ani popíjet krev. Chtěli vraždit. Nic jiného pro ně neexistovalo. Svého cíle dosáhli dřív, než by Finmor stačil mrknout, tak byli rychlí. Sevřel pevně v rukou jedenapůlruční meč pokrytý jemným elfským písmem a připravil se k boji. Nesměl dát najevo strach, jinak by jeho muži ztratili i ty skrovné zbytky odvahy, které jim po náhlém probuzení do strašné bitvy zůstaly. Když se masa skřetů přiřítila až k nim, ukročil trochu stranou a prudce ťal, s vědomím že jeho zbraň je delší než skřetí šavle. Prvnímu protivníkovi téměř usekl hlavu, s uspokojením zpozoroval že se mu bezvládně zhroutil k nohám. To povzbudilo ostatní, zbraně začaly řinčet v divokém reji a skřeti se hroutili k zemi – ale brali s sebou i Finmorovy bojovníky a bylo jich tolik… Tohle nevypadá dobře, stihl si uvědomit mezi bleskurychlými výpady meče, v okamžiku kdy zjistil že zabil už pátého skřeta a další stále ještě přibíhají. Vzduchem se cosi mihlo – to mu těsně kolem hlavy prosvištěla šavle se zubatým ostřím, dopadla na levé rameno a svezla se po koženém chrániči, jednom z těch které se mu naštěstí podařilo připevnit k pažím ještě než útok začal. Rána byla vedena silou útočícího býka, kdyby chránič neměl, ležel by teď s rozseknutou rukou na zemi a čekal kdy přijde osvobozující úder… Ale i tak cítil že v rameni cosi křuplo, před očima se mu zatmělo a nebezpečně se mu zhoupla kolena. Do přímého bodu mečem vložil veškerou svou sílu, právě včas, těsně předtím než skřet stačil znovu zaútočit. V okamžiku kdy mu vytrhl meč z útrob, už tu byl další…
         Spát nemělo smysl, Berendilova návštěva příliš rozbouřila dávné vzpomínky. S nepatrnou nadějí zakýval džbánem – ale ne, paměť mu sloužila dobře, opravdu před usnutím všechno vypil. Škoda, že si trochu lahodného elfského vína nenechal na později.
        Projdu se, napadlo ho. Alespoň obhlédnu pasti a až se unavím pochůzkou po horách, usnu jako malé dítě. Projednou se prospím přes den – ostatně, když jeden žije jako poustevník, den a noc ztrácejí svůj pradávný význam…
         Ozbrojil se jen dlouhým tesákem a loveckým kopím, pro případ, že by narazil na divočáky, toulající se po nocích úbočími hor. Obratně se prosmykl úzkým východem z jeskyně, nasál do sebe vlahý předjitřní vzduch a vyrazil.
         Pasti byly prázdné, tu noc se nic nechytilo. Kupodivu se ale necítil být unaven, tak se rozhodl že svou procházku trochu prodlouží. Po nějaké době přebrodil Bahnitou řeku, tady spíš ještě prudký potok, pádící ze svahu vstříc Soumračným pláním a Bîmě, velké řece, do které se po průchodu močály vlévala. Les trochu zhoustl, vykročil na nízký pahorek, za nímž jak věděl se v úžlabině černala hluboká, bezedná tůň, živená blízkým pramenem. Vykročil na pahorek a zarazil se.
         Z dálky zaslechl hlasy, ztlumené hustým porostem, oddělujícím pahorek od tůně. Byly příliš nezřetelné, takže nerozeznal o čem se baví, ale každopádně ho to přimělo k ostražitosti. Kdo tu může co hledat, napadlo ho. Tady v horách, uprostřed noci… Vzpomněl si na stopy, které v posledních dnech několikrát zahlédl při svých loveckých pochůzkách a proklel se za svou neopatrnost. Proč jen po nich nešel a nezjistil komu patří!
         Prodrat se lesíkem aniž by způsobil hluk pro něj nepředstavovalo žádný problém, i když si musel na prudké stráni, svažující se k nepříliš rozlehlému prostranství u tůně, dávat velký pozor aby nezakopl. Než spatřil mezi větvemi komu hlasy patří, podařilo se mu zachytit pár útržků vět a bezpečně poznal söninštinu, jazyk žoldáků z východu. Muži ze Söninu tady, tak vysoko v horách? Srdce se mu sevřelo neblahou předtuchou. To mohlo znamenat jen nebezpečí, nic jiného. Söninští nepatřili mezi dobráky…
         „Skončíme to,“ uslyšel těsně předtím než opatrně odhrnul poslední větev porostlou jehličím, bránící mu ve výhledu. „Naučíme toho parchanta trochu plavat,“ zasmál se hrubý hlas. „Do toho, chlapi!“
         To co spatřil, mu zmrazilo krev vžilách. Dva hromotluci v tmavých pláštích nesli cosi převázaného několika smyčkami tlustého provazu směrem k tůni – každý na jedné straně podlouhlého, zmítajícího se předmětu… Další postával u dohasínajícího ohně, který zakrátko nebude potřeba, obloha na východě už začínala blednout a hvězdy jedna po druhé mizely, aby znovu zaplály příští noc. Muž se opíral se o dlouhý luk a prohlížel obsah toulce se šípy. Finmor suše polkl. Byl to elfský luk! A ta postava, kterou nesli k tůni, z jejíž hladiny stoupaly cáry mlh, postava zabalená do šedého pláště…
         „Berendile!“ vykřikl zoufale a vrhl se na mýtinu, kopí sevřené obouruč a namířené přímo před sebe. To, že jde proti několikanásobné přesile, ho vůbec nezajímalo. Měl jen jednu myšlenku. Zachránit svého přítele, jediného který mu na celém světě zbyl.
         Söninští se ale nenechali zaskočit, jediný člověk je nemohl vystrašit. Navíc… „Na něj!,“ zavelel muž třímající luk a bleskurychle založil do tětivy šíp. Od ohně se zvedly další dvě postavy, hrdlořezové v kožených krunýřích tasili krátké meče se širokými čepelemi a vyrazili proti němu. A vida, je jich pět, spočítal si je v duchu Finmor. To není moc dobrá situace. Koutkem oka zahlédl, že dvojice vlekoucí svázaného Berendila nevzrušeně pokračuje k tůni. Spoléhali na své kumpány, na to, že toho blázna s kopím vyřídí stejně jednoduše jako kdyby pěstí rozmáčkli mouchu.
        Zapomněl na taktiku, normálně by šel nejdřív proti mečům, protože jejich majitelé byli nejblíž, ale Berendilovi už nezbývalo mnoho času, než bude svržen v poutech do hluboké, temné vody. Rozběhl se přímo k tůni, obava o přítelův život dala jeho nohám křídla – a dostihl je, než stačili svůj záměr uskutečnit. Prvního probodl kopím odzadu, vložil do výpadu velkou sílu, ale ne tak velkou, aby špice kopí pronikla až na druhou stranu, to nepotřeboval. Rychle otočil kopím v ráně, tak, aby způsobil co největší zranění a pak ho vytrhl z bezvládného těla, sesouvajícího se k zemi. Druhý muž na něj vytřeštil oči, upustil Berendilovo spoutané tělo a sáhl k pasu pro dýku, jež vězela ve zdobené kožené pochvě. Rychlost útoku ho zaskočila, i když držel v ruce zbraň, na chvíli nebyl schopen zaútočit.
        To už ale za sebou Finmor zaslechl dupot dvou párů nohou v pevných botách a vzduch náhle prořízl důvěrně známý svist šípu, spěchajícího ke svému cíli. Přece mě nezastřelí Berendilovým lukem, stačilo mu problesknout hlavou. To by byl dost hloupý konec.
         Sklonil se, aby neposkytoval tak dobrý cíl a otočil se – šíp proletěl těsně kolem něj a zabodl se až po opeření do pláště omotaného kolem Berendilova těla. Berendile, příteli… Nestačil domyslet, söninští s meči byli u něj a zezadu se po něm sápal třetí, s obnaženou čepelí dýky matně se blyštící v polotmě nad ránem. Bez rozmýšlení švihl kopím a podtrhl jím postavám s meči nohy, takže jejich těla zaduněla o zem. Vzápětí nato mu dýka třetího ozbrojence rozpárala plášť a zaryla se do levého boku, naštěstí ne moc hluboko – útok nebyl veden příliš jistou rukou a čepel dýky se svezla po Finmorových žebrech. Rychle protočil kopí v rukou, dřív než začne ztrácet síly a bodl dozadu, tam kde čekal mužův krk. Nemýlil se, zasáhl přesně. Söninský zabiják zapomněl na dýku a chytil se za hrdlo v marné snaze zastavit proudy krve, řinoucí se mu z těla. Tak, ten je mimo hru. Už zbývají jenom tři. Jenom? Pořád jich je víc, než by si přál…
        Finmor se obrátil zpět k postavám s meči, škrábajícím se na nohy – a další šíp, tentokrát určený jemu, zasvištěl vzduchem, projel skrz lýtkový sval jeho levé nohy a přišpendlil ho k zemi. Prudká bolest ho málem ochromila, ale pud sebezáchovy byl v tu chvíli silnější. Zaťal zuby, zadržel dech a prudkým pohybem zlomil šíp v ráně. Ratištěm kopí udeřil bližšího útočníka do rozkroku a druhého nabodl na jeho špici – muž se sesul přímo na něj, ale kopí bylo delší než jeho meč – ještě než stačil bodnout, opouštěly ho už zbytky života.
         Teď už se Finmor kopím nezabýval, zhroucené tělo nabodlé na jeho hrotu ho chránilo před dalšími šípy a přesně to potřeboval. Rychlým hmatem vykroutil z mužovy pravice meč – je to eket, uvědomil si při pohledu na krátkou, širokou čepel. Typ zbraně, který dobře znal, ale která se v Söninu příliš nepoužívala, jak věděl. Kdoví, kdo kvůli tomu krátkému meči přišel o život, aby se söninský žoldák mohl ozbrojit.
        Předposlední nepřítel se svíjel bolestí těsně vedle něho – a Finmor ho sekem přes hrdlo poslal do říše stínů. Teprve teď vydechl a málem vykřikl bolestí, která prudce vystřelila ze zraněného boku a prostřelené nohy. Ještě ne, říkal si, zatímco vnímal jen bušení vlastního srdce a obrovskou bolest. Ještě to neskončilo!
         „Tak a teď chcípneš,“ uslyšel drsnou söninštinu, kterou ze srdce nenáviděl. Poslední člen bandy, který mezitím doběhl k němu, si ho prohlížel přes špičku šípu založeného v tětivě, natažené až za bradu. Finmorův mozek se rozjel na plné obrátky. Rychle, něco vymyslet!
         „Můžu vám pomoct,“ zachraptěl. Nezdálo se, že by mu muž uvěřil, ale na pár okamžiků to zabralo. „Vím, kde je zlato… a mithril.“
         „Lžeš,“ utrousil muž suše, ale Finmor si moc dobře všiml jak mu i v přítmí pomalu se rodícího dne při vyslovení posledního slova zablýskaly oči. To je ono, uvědomil si. Mithril!
         „Je ho tam spousta,“ začal opatrně. „Zavedu tě k němu… A klidně mě pak můžeš zabít, ale… Ušetři mého přítele! Nabízím ti obchod – vyměň můj život za jeho!“
         „Myslíš toho elfa?“ kývl lučištník směrem k Berendilovu tělu, z něhož trčel šíp – nezdálo se, že by mu příliš ublížil, patrně projel spíš jen pláštěm, i na dálku bylo vidět že se snaží uvolnit svá pouta. „Nejřív zahoď meč,“ ukázal špicí šípu na eket, jenž Finmor stále pevně svíral v pravici.
         „Dobře,“ odletěl meč dlouhým obloukem do houští. Muž se chraplavě zasmál. „Ty blázne! Myslíš si, že bych ušetřil elfa? Takovou svinskou bestii! Nikdy!“ Teď, když pokládal Finmora za bezbranného, mu stouplo sebevědomí až do oblak. No tak, zastavilo se Finmorovi málem srdce. To přece ne!
         „Dávej pozor, co s ním udělám!,“ zamířil muž ze Söninu lukem přímo na Berendila. „Tohle si vychutnám…“
         Teď!, vykřikl v duchu Finmor a vytrhl zpod pláště tesák, o kterém zabiják nemohl mít ani tušení. Rychlý švih rukou… poslední co žoldák v životě spatřil, byl záblesk čepele, letící vzduchem neomylně k jeho hrudi. Příliš pozdě vypuštěný šíp prolétl těsně kolem Finmorova hrdla a zabodl se země. Být o nepatrný okamžik pomalejší, dopadlo by všechno jinak, došlo mu. Ale teď… teď je už všechno v pořádku, zalila jeho tělo slastná úleva. Dokázal to!
         „Berendile!“ zavolal, nadzvihl se na loktech a začal se tak rychle, jak mu jen bolest v boku a v lýtku dovolovala, krátkými poskoky přesouvat ke svému příteli.
         ···
         „Jen se najez,“ řekl Berendilovi, zkoumajícímu maso které mu přinesl k lůžku. „Dnes jsem ulovil srnce, jídla je dost. Počítám že tak do tří dnů budeme oba schopni vydat se na cestu – a do té doby potřebujeme nabrat síly. Prales je daleko…“
         „Ty půjdeš se mnou?“ zeptal se překvapivě Berendil. „Myslel jsem…“
         Finmor ho odmítavým gestem umlčel. „Povedlo se mi tě zachránit, úplnou náhodou, která mě za tebou přivedla ve správnou chvíli – a to mi znovu dalo naději. Naději, že kletba není všemocná. Nebudu se schovávat v horách, když můžu být užitečný, Berendile. K čemu by byl život strávený v jeskyni… A navíc, přece tě nenechám jít samotného, kdoví co bys zase po cestě vyváděl.“
         Belendir se zasmál zvonivým smíchem, ale hned umlkl, rameno provrtané šípem o sobě znovu dalo vědět.
         „Jen si odpočiň,“ řekl mu Finmor.
         Než padla noc, vyzvedl z tajného úkrytu svůj hraničářský meč, pečlivě zabalený v olejem promaštěné přikrývce. Palcem vyzkoušel ostří – potřebuje trochu přebrousit, ale jinak mu ty tři roky neublížily. Máchl mečem v rychlém výpadu a s uspokojením se zaposlouchal do svistu čepele prorážející vzduch. Poustevník zemřel, válečník se znovu probudil k životu. K životu který už má zase smysl…

 Vyhľadávanie

 Posledné komentáre

Fórum žije! (s básní nijak nesouvisející výkřik)
(Ayaki, 17.03.16 19:49)

Dúha
(Weerty, 23.12.13 13:24)

Všem milencům
(Anonymous, 14.12.13 21:03)

Cudzinec
(Anonymous, 02.12.13 11:06)

 Kalendár

marec 2024
PUSŠPSN
123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

Úplný prehľad

Pridať akciu

 Partneri

FantáziaDark ElfSpoločenské hryOZ MastodontSrdce ErineluSteampunk.deever.cz - co uvízlo v soukolíSFF.czKion - nový svet pre DrD