Tak umírá král
Přestože byl ještě den, vládla královské ložnici tma, kterou ledabyle rozhánělo několik svícnů. Na obrovské pozlacené posteli s karmínovým povlečením ležel král. Měl na sobě své nejlepší šaty, z nejjemnějšího brokátu, stříbrem vyšívané. Pomalu otevíral a zavíral oči. Ve stínech kolem své postele rozeznával šlechtice, kancléře a rádce. Když spatřil jejich výraz, zacukal mu koutky úst neradostný smích. Třásli se, ne však žalem. Možná, že radostí nad prázdným trůnem, ale hlavně těžko skrývanou záští k sobě navzájem. Král je mrtev, ať žije král. Anebo král je mrtev, ať žiju já?
Je čas jít. Ledový vánek vzal mu z úst poslední výdech. Jeho prázdné očí pohlédly na Merlitha, jediného přítele a nejvěrnějšího sluhu. Byl v nich vzkaz, který jen on mohl pochopit.
Páže udýchaně vyběhlo na vrcholek nejvyšší věže zámku. Jeden konec dlouhého černého praporu, jež vláčelo sebou, připevnilo na ochoz a druhý hodilo dolů do nekonečné hloubky. Jako na povel objevily se sametová sukna na další a další věži. Zámek se oblékl do smutečního šatu. Páže spatřilo dav na hlavním nádvoří. Lidé zvedali hlavy a dívali se na něj.
,,Zemřel král!“ zvolal a jeho hlas se nesl ve větru a kroužil nad celým královstvím. ,,Král je mrtev!“
Těžké dubové dveře paláce se pomalu otevřely. Dvořané se rozestoupili. Pomalým krokem vyšel ven průvod kněžích ve zlatém šatu a rytířů lesklých zbrojí. Mezi nimi kráčel Merlith a s hlavou sklopenou hleděl někam v nekonečno. Za ním nesli šlechtici nosítka, na nichž spočíval bledý král. Na jeho tvář se snesl první růžový kvítek. A pak i ostatní lidé začali házet hrsti okvětních plátků a vzduch se naplnil barevným třepotáním.
Pomalým krokem došli až ke královské hrobce. Rytíři se opřeli do vysokých kamenných dveří a do tváří jim zavanula zatuchlá vůně věků a zapomenuté slávy. Vnesli krále dovnitř a položili na náhrobek s jeho jménem. Pak se mu poklonili. Ještě jednou, naposledy.
Všichni odešli. Jen Merlith zůstal stát při mrtvole svého pána.
,,Už jsou pryč?“ řekl král.
,,Ano, pane,“ odvětil sluha.
,,Výborně,“ zaradoval se panovník a svižně vyskočil.
,,Koně, Merlithe?“
,,Připraveny, pane.“
,,Šaty?“
,,Zde, pane,“ podal mu Merlith malý vak. Král začal svlékat brokátový šat a zálibně si prohlížel vesnický ohoz s pytloviny.
,,Myslíte, že je to správné, pane?“ zeptal se sluha aniž na krále pohlédl.
,,Ale jistě,“ usmál se král a pokynul rukou kolem. ,,Myslíš, že je v některé z těch rakví víc, než jen pavučiny a posměšné vzkazy šlechtě?“
,,Co bude s královstvím?“
,,Neměj strach. Nejvyšší velekněz a shodou okolností můj dobrý přítel právě teď předčítá mou poslední vůli. Jediné, čeho lituju je, že tam nemůžu být, abych viděl tváře všech těch knížat a baronů. Řekl bych, že si na mého bratra ani nevzpomněli,“ smál se král a natahoval si holínky.
Vyšli ven zadním vchodem. Čekali tam na ně dva osedlaní koně.
,,Tak, Merlithe,“ řekl pak. ,,hurá do sedel. Začíná dovolená! Když tak nad tím uvažuju, neměl jsem žádnou už… vlastně nikdy! Hyjéééé!“
Partneri
