Vešel do hospody. Normálně, dveřma, jako každej den. Už si nevzpomínal, kdy poprví otevřel dubový dveře se skleněnou výplní odshora až dolu polepenou letákama oznamujících Události. Objednal si jedno černý u Šéfa a vyšplhal se letmo osvětlenejma schodama na zahrádku. Byla utopená v osvobozujícím stínu. V. zběžně přelít mdlýma očima přítomný, zkontroloval koncentraci známých a zased k nejbližšímu stolu. Lenochod, skrytej ve větvích jedinýho listnáče vůkol, pohnul ochlupenym šedym prstem ve znamení míru. Výhled na něj měl sice V. zakrytej kovovou brankou obepnutou popínavym břečťanem v plnym květu - on teda moc nekvet, spíš se prostě tak zelenal – ale o tom lenochodovi věděl. Byl to takovej ostrůvek blaženosti, tahle zahrádka v centru civilizovanýho světa. Čas jako by nebyl; a dokud se vítr proháněl ulicema města, byl tady člověk před světem ukrytej v blaženym nevědomí. Radosti života, píše Gellner, a na týhle zahrádce nic jinýho nebylo. Samota, ticho, klid, přátelé, nikdo. Společnost pro smutný chvíle i pro ty veselý. Svěží vánek milých vzpomínek, myšlenky, sláva, spoustu očí – lidských, psích, ptačích.