Kladno
Vešel do hospody. Normálně, dveřma, jako každej den. Už si nevzpomínal, kdy poprví otevřel dubový dveře se skleněnou výplní odshora až dolu polepenou letákama oznamujících Události. Objednal si jedno černý u Šéfa a vyšplhal se letmo osvětlenejma schodama na zahrádku. Byla utopená v osvobozujícím stínu. V. zběžně přelít mdlýma očima přítomný, zkontroloval koncentraci známých a zased k nejbližšímu stolu. Lenochod, skrytej ve větvích jedinýho listnáče vůkol, pohnul ochlupenym šedym prstem ve znamení míru. Výhled na něj měl sice V. zakrytej kovovou brankou obepnutou popínavym břečťanem v plnym květu - on teda moc nekvet, spíš se prostě tak zelenal – ale o tom lenochodovi věděl. Byl to takovej ostrůvek blaženosti, tahle zahrádka v centru civilizovanýho světa. Čas jako by nebyl; a dokud se vítr proháněl ulicema města, byl tady člověk před světem ukrytej v blaženym nevědomí. Radosti života, píše Gellner, a na týhle zahrádce nic jinýho nebylo. Samota, ticho, klid, přátelé, nikdo. Společnost pro smutný chvíle i pro ty veselý. Svěží vánek milých vzpomínek, myšlenky, sláva, spoustu očí – lidských, psích, ptačích.
Ocitnul se ve víru písně. O Rudolfu Hrušínskym, propiskách a dobrá půlka byla plná sketování. Jo, byl to regulérní sket. Žádnej předstíranej, ale nefalšovanej černošskej, americkej. Tváře v ovocnym kouři. Baumaxa, Moravec – byli tam všichni. Neviditelnej kouzelník. A mezitím V. toužil po poznání. Absolutnim. Ptal se tváří skrytejch v tom kouři. Jsou ve Španělsku jablečný sady?
pozn. autora - kladenské hospody :)
Partneri
