Asi mu hráblo z tý samoty.
Z prachu.
Z frustrace.
Z mizerný rachoty.

Má kámoše, krysy a hmyz.
Pomoc odmítá, zařve jen -Zmiz!
Uprostřed týhle mizérie.
Trpasličí duše lehce hnije.

Jednou vyrazil do světa.
Ten přiožralý, malý poeta.

Proč?

To ví jen bůh.
Možná chtěl dýchat čerstvý vzduch.
Projevil vážně mizerný vkus.
Navlík si na to zelený hubertus.
Snad za trest ho přejel autobus.

Pic!
Nezůstalo nic!

Žádné děti,
manželka
či tchyně.
Jen mlčící plechová přítelkyně.

Osamněla skládka i židle plechová.
Snad jí někdo najde a uschová.

Na půdě...
Ve sklepě...
V dílně...

V chatě v lese jen tak... pro radost.
Ona to snese, vydrží dost.
Za odměnu z ní udělaj poličku na odpadky.
Za to,že kdysi vzorně objímala cizí zadky.

A pak věřte na pohádky...