Gothic
Ačkoli jde o celkem starou hru, překvapilo mě, že tu na ní není recenze. A přitom jde o hru takových kvalit! Kde začít? Nejlépe na začátku. Německý tým vývojářů zvaný Piranha Bytes se jednoho dne rozhodl vytvořit RPG jaké nikdo předtím neudělal.
Příběh hry vypadá asi takto: existuje království zvané Myrtana kde vládne král Rhobar II. Je ve válce se skřety a své zbraně vyrábí s příměsí magické rudy, kterou těží na ostrově Khorinis. No a protože válka je nákladná, posílá každého kdo se sebeméně provinil proti jeho zákonům do dolů. Lidé jsou však neposlušní a z dolu mu utíkají. A tak povolá své nejlepší mágy aby udělali kolem dolu bariéru, která by zabraňovala všemu živému jít ven, ale cokoli mohlo dovnitř. Ale jak to tak bývá, něco se zvrtlo a mágové se tam zavřeli taky. Vzápětí začala vzpoura a obyvatelé Kolonie (všeho v Bariéře) začali Rhobara vydírat. Oni mu dávali vzácnou rudu a on jim zato posílal co potřebovali. Šatstvo, zbraně, jídlo a občas i ženy (ve hře jich je celkem pět ale nic se s nimi dělat nedá, jen vytírají podlahu u nejvyššího vládce obchodu s rudou). No a na konci intra vidíme jakéhosi týpka s bradkou a culíkem, kterého mají svrhnout do bariéry. Než ho tam hodí, dostane dopis, který má doručit nejvyššímu mágovi ohně. Hned jak se Hrdina (nemá jméno) probudí, je „pokřtěn“ pěstí a můžete začít hrát.
A je to tam! Stojíte u jezera a nemáte nic. Po sáhodlouhém rozhovoru s chlapíkem jménem Diego (budete se s ním setkávat po celou dobu hry) si můžete začít osahávat ovládání. To je asi věc, která je nejčastěji vytýkána Gothicu, ale jeho hráči na něj nedají dopustit. Jde o to že ovládání se nepodobá žádnému jinému RPG. Pro jakoukoli činnost (otevření truhly, mávnutí mečem, sebrání nějaké věci) je třeba stále držet krysítko (pro neznalé mého slovníku, tlačítko myši) a zmáčknout šipku. Chvíli trvá, než si na takové ovládání hráč zvykne, ale pak nabízí obrovské možnosti. Když posbíráte dostatek kytiček, které rostou ze země, dojdete k takové potvoře připomínající růžového hrocha v měřítku 1/10. Tím se dostáváme k boji. Nejprve musíte tasit zbraň (resp. krumpáč, protože nic jiného tou dobou nemáte) a pak několikrát zemřete, protože jste si nezvykli na ovládání. Faktem je, že se boj dá ovládat přesně podle vůle hráče. Podržíte krysítko a zmáčknete šipku vlevo a Hrdina mávne zbraní doleva. Bohužel nějakou vizuální kvalitu boje si moc neužijete, protože abyste uměli zbraň aspoň nějak držet, musí vás to někdo naučit.
Systém získávání schopností je podle mě naprosto dokonalý. Stejně jako v jakémkoli RPG dostáváte zkušenosti za boj či plnění questů. Za každý level dostanete určité množství životů a deset zkušenostních bodů. A za ty se můžete něco naučit. Hrdina má dvě základní vlastnosti: sílu a obratnost a neovlivňuje to nic jiného než možnosti použití zbraní na blízko (síla vám také umožňuje dělat větší poškození) a nebo zbraní na dálku (u luků a samostřílů). Pak můžete také pomocí lidí, kteří vás to naučí (nebývá problém je najít) zvyšovat svou manu. Další věcí, kterou je třeba se učit, je samozřejmě samotné používání zbraní. Každá skupina (jednoruční zbraně, dvouruční zbraně, luky a samostříly) má tři stupně dovednosti a nemyslete si, že se je hned na začátku naučíte. Za prvé, cena za naučení je čím dál vyšší. Zacházet s jednoručním mečem ze začátečníka na pokročilého vás naučí za 10 zlušenostních bodů a 200 peněz a z pokročilého na mistra za 20 a 400. A to je teprve začátek. Pak se také můžete naučit akrobacii, která je velmi užitečná neboť doskočíte dál, lépe a radostněji a nebo se můžete naučit plížení. Velice mě bavilo připlížit se v noci do chajdy a zabít a okrást chlapíka, který spinkal spánkem spokojených kopáčů (teda fuj - Annun, spravodlivo pohoršený).
Povolání si na začátku určit nemůžete. V Bariéře jsou 3 tábory a každý funguje trochu jinak. Když splníte podmínky pro přijetí do jednoho z nich, dostanete na 5. úrovni zbroj (pro rozponání) a pokračujete dál podle toho, jaký tábor jste zvolili. Tímto se stává hra velmi dobře příběhově založená. Zhruba v polovině hry dochází k rozhodnutí, zda budete mágem nebo bijcem. Jiná možnost není, pominu-li to, že můžete místo dvouručních zbraní pracovat na svém lučištnickém umění a udělat si druhého Legolase (teda fuj - Annun, znechutene). Zhruba ve dvou třetinách hry dojde k hernímu a příběhovému zlomu, který mám hroznou chuť vám vyžvanit, ale neudělám to. Od té doby je hra vlastně stejná ať jdete za jakýkoli tábor. Právě příběh je nejsilnější stránka hry. Dozvíte se něco a získáváte informace dál. A jak to do sebe začne zapadat, tak vám někdo řekne a nebo zjistíte sami, že to tak vůbec není a že byste měl vlastně dělat něco úplně jiného. A zatímco stále děláte samé malichernosti proto abyste se v kolonii udrželi naživu, vybalí na vás chlápek jménem Xardas (my hráči ho přezdíváme Xarda Retarda), že vlastně musíte zachránit svět! A je mu jedno jak.
A tím se dostávám k jediné věci, která mě velmi zklamala a tou je konec. Je totiž velmi jednoduchý a zanechá ve vás pocit, že to snad ani nestálo za to. Jeden ale nikdy neví, mozná, že to byl jen záměr autorů nalákat hráče na další díl. Ale vždyť uvidíte sami!
Ačkoli je to hra starší a má trochu nezvyklé ovádání, určitě stojí za to si ji zahrát. Příběh mnohokrát překvapí a některé NPC si přímo zamilujete. Třeba takového zabijáka všeho, s obrovskou sekerou a roztomilou chutí vraždit, jménem Gorn (vtip fanoušků Gothicu: Víte co vznikne když zkřížíte Gorna s papouškem? Aragorn). Stejnětak určitě najdete osobu kterou budete nenávidět. Každopádně jsem se u hry velmi dlouho a velmi dobře bavil a bavím se nadále. Velmi lituji, že můj počítač neutáhne Gothic 2. Do třetího čtvrtletí 2005 už si musím sehnat peníze na nový stroj neboť obrázky z Gothicu 3 vypadají nádherně!
Partneri
