Sametové šaty co obepínají tělo zestárlé,
uhladila rukou se starožitným prstenenem...
A sečetla pomalu a tiše všechny skutky zlé.
Kdopak hodí první do zrádné děvky kamenem?

Ze rtů si hřbetem ruky rtěnku setřela
a zašilhala po nedopité flašce vína.
Kam zmizela všechna její nádhera?
Všechno to je jen jeho vina!

A gramofon hrá jejich píseň,
jeden z těch zaprášených francouzkých šansónů.
Zalévá jí další tíseň,
s hříšnou chutí višně v bonbónu.

Zavírá oči bohyně téhle putyky.
Královna nočních vystoupení v mlze z cigaret.
Na těle opět cítí jeho doteky,
jeho vůni, chtíč i jeho ret...

Bylo to tak dávno když naposled...
A pak ji v téhle špíně nechal utonout..
Celý její stín teď náhle zbledl.
Měla to tehdy uhodnout...

Když hrál ten večer tak strašně clivě
a pak šel sám nahoru.
A jenom ten výstřel - výkřik živé,
co našla jeho mrtvolu...

Kéž by jí před léty ten revolver nechali,
nemusela by teď hladit sklenku s absintem.
Tak ji tehdy opustil - ten parchant prolhaný!
Však miluje ho dál a každým dnem.

Smutný osud padlé ženy,
co lásku svou proklíná,
leč odpustí vše ponížení,
ruce své složí do klína...

Pak svúj doušek smrti vypije...
Naposled jeho jméno volá.
Snad odnese k němu její duši láska - harpyje.
A už jenom na zem dopadají pírka z jejího boa...

Černé - z perutí padlých andělú...